Články

přeposlat článek tisknout
ANGUISH

ANGUISH

  • kdy: 29. července 2019
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Mluvené slovo, hiphopový rytmus, free jazz, elektronika a noise spolu můžou bez problémů koketovat.

Jednorázové kolaborace lidí z odlišných hudebních světů většinou nemají dlouhého trvání. Setkání, krátká tvůrčí exploze a rozchod. Projekt Anguish tento scénář nabourali tím, že se po loňském vydání stejnojmenné desky rozhodli odjet turné. Nečekaná příležitost vidět na jednom pódiu Willa Brookse Mika Mara z Dälek, Matse Gustafssona a Andrease Werliina z Fire! Orchestra a nakonec hudebního veterána Hanse Joachima Irmlera z Faust.

Ještě kolem osmé hodiny zeje Akropole prázdnotou, když ansámbl ve 20:20 začíná hrát, je v sále necelá stovka návštěvníků, což nakonec není takový pořadatelský průser. Studiový počin se hodnotí jako srážka experimentálního hip hopu, krautrocku a (free)jazzu, živá prezentace je ovšem mnohem hlukovější zážitek. Subtilní ruchy v Akropoli zanikly pod drtivým tlakem noise. Musím se přiznat, že to na mě bylo příliš nahlas, zato fanoušci výplachů museli být spokojeni. Brooks mi před pár lety v rozhovoru tvrdil, že živá kapela nemá v elektronických Dälek místo, v Anguish je rytmika vysloveně rocková, ale tepající bicí v Praze v podstatě hrály až druhé housle. Potíž byla v tom, že všechno pohltila lavina industriálu. Anguish totiž primárně vůbec nejsou hip hop, píseň s klasickými dunivými beaty je na desce jen jedna (Gut Feeling) a Brooks se tak častokrát ocitá v roli deklamujícího frontmana než opravdového rappera. Něco jako zasmušilý dystopický poeta, kolem nějž jako doprovod krouží sonická apokalypsa.

Kvintet svůj debut přehraje celý, ale všechny skladby notně natahuje. Aby ne, deska má pouze 40 minut a tak jednotliví členové mají dost času se naživo vyřádit a přidat na intenzitě. Všechny nápady z alba proto důsledněji rozvíjejí, což se projevuje hlavně u kusů, které jsou na albu jen skicami – dvouminutová instrumentální Brushes for Leah nebo Dew. Gustafsson na svůj tenorsaxofon zuřivě kvílí nebo dělá neurotický podklad pro Brooksův přednes. Bubeník Werliin mi z všech zúčastněných přišel nejslabší, do role komparzu ho odsoudila zvuková koule, kterou nenaboural ani ve skladbách, kde bicí úderně diktují houpavé tempo – viz na začátku v Cyclical/Physical nebo Gut Feeling, která by se mohla objevit na kterékoli desce Dälek. Irmler seděl vzadu a za svými klávesami prakticky po celé vystoupení vůbec nebyl vidět. Mare ovládal hlavně svůj sampler nebo tu a tam prohnal laptopem svou kytaru. Knoflíky ovšem kromě něj kroutili i Brooks a Gustafsson, což mělo nejdrtivější dopad v intenzivních hlukových plochách, kdy se do nich obuli všichni muzikanti.

Album je originální směska, ale má své mouchy. Aby ne, nahrané bylo za tři dny v rámci kolektivní improvizace a tak mu občas chybí hlubší kompoziční provázanost. Kolikrát jde pouze o navození noir atmosféry (Healer’s Lament), zvukovou koláž než o plnohodnotné songy s propracovanější strukturou. Spíš jde o takový umělecký výkřik, hudební manifest, který má ukázat, že mluvené slovo, hiphopový rytmus, free jazz, elektronika a noise spolu můžou bez problémů koketovat. Všichni zúčastnění prostě zahodili zábrany a hodili ze svých domovských souborů do jednoho tavícího kotle všechno, co umí.

Ale abych se vrátil ke koncertu samotnému, vzhledem k tomu, že Anguish neměli žádnou předkapelu a nějaké hudební rozehřátí tak chybělo, vystoupení bylo poměrně krátké. Než se člověk naladil na stejnou notu, už bylo po všem. Zaznělo všech devět skladeb z alba (plus jedna navíc), kvintet se loučí a vypadá to na konec. Diváci si ho nakonec ještě vytleskají a vyřvou, což kapela asi nečekala, protože návrat na pódium jí trvá déle. Nakonec Brooks s díky oznamuje, že něco zahrají, ale nikdo pořádně neví, co vlastně. Pak už je ovšem definitivní konec.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze