Login Search
Album září 2014

Album září 2014

Album září se natáhlo, ale příště snad už čas bude úprosnější. A jak to dopadlo? Naše bledé tváře přijaly nový jazyk.

Tento měsíc je zajímavý, sešlo se docela dost tipů. Máme zde nové i klasické přívržence Fe, je ale vidět, že i rock/ec nás baví a nemusí nutně být nejnovějšího data, protože tentokrát se do topu alb dostalo i jedno ze „seventies“.
 
Struktura článku:

1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (od cca dubna 2014), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 
THE CONTORTIONIST – Language1. THE CONTORTIONIST – Language (2014)

K týhle desce máme dvourecenzi, z nichž jedný i já jsem autorem. Nutno něco říkat?

Ale jo, třeba Kuba si myslí, že poslechově je to mnohem zábavnější deska než její předchůdce a příchod Lessarda za mikrofon považuje za velmi zdařilý. Proč? „Celkově do konceptu kapely zapadá a díky variabilitě a práci s vokálními linkami dávám palec nahoru. Výborná volba.

Kdo částečně nesouhlasí s recenzí, je Gianni, protože pozitivně vidí velmi povedený a citlivý songwriting, který mu místy evokuje, ne snad pro podobnost, ale pro specifickou náladu, třeba Textures, obzvlášť „začátek desky mi lahodí stejně jako dokonalá Messengers od Textures,“ ale podobných souvislostí by našel víc. „Třeba skladba Integration ve své druhé polovině díky klávesovému doprovodu mi připomíná Fredrika se svými Speciálními defekty a ihned nadcházející Thrive mě zase trochu posouvá někam k The Faceless.

A s The Faceless tyhle Amíky uvidíme v listopadu v Plzni. Za sebe bych ještě dodal, že místy Language možná jemňoučce dochází pádný argumenty, protože naučit se tenhle jazyk ovládat nebude raz dva, ale řeč je to furt nádherná. Kapela zraje, nestojí, tak uvidíme, s čím přijde dál. Než se tak stane, Gianni si ještě jednou alespoň poslechne Intrinsic, jeho komentář k albu totiž končil slovy „a třeba změním názor na předešlou tvorbu týhle bandy.

A abych nezapomněl, pro Language hlasoval i Spacosh.
 
OPETH – Pale Communion2. OPETH – Pale Communion (2014)

Vynikajícím způsobem vyvážená progresivní i retro tvář kapely, navíc opět posun kupředu. Album, za kterým si Akerfeldtovci skutečně mohou stát a které bez kompromisů vyjadřuje jejich současné cítění vlastní hudby.“ Tohle k albu napsal D’aven.

m4x p4yn3 zas dohazuje „je zábavné si uvědomit, že se Mikael a spol. hudebně definitivně našli až deset let po svém nejúspěšnějším období. Konečně v tom není slyšet kalkul a stylizace, ale hravost a osvobození se od vlastní minulosti. Novou tvorbu pobere užší okruh posluchačů.

A poslední větu nepodtrhuje Brutusáček, který doporučuje skvělou River a který nečekal, že po předchozí desce bude novinka až takhle přístupná, a to samé vlastně i D’aven: „Pale Communion je příjemně poslouchatelné a propracované album pro relativně široké vrstvy současného posluchačstva, ovšem pochutnají si na něm i vyložení fajnšmekři.D’aven si pak ještě myslí, že se Opeth od metalových začátků patrně definitivně odpoutali, ale naštěstí „ovšem nezašli do sedmdesátkového‘ extrému jako na minulé (rovněž pozoruhodné) desce Heritage.

Úspěch Opeth v našich řadách zkrátka nebere konce. Minule album měsíce, tentokrát stříbro.

A abych nezapomněl, pro Pale Communion hlasoval i Spacosh. #klapka2
 
 
Toto jsou dvě alba, která získala nejvíce hlasů. Ale není to všechno, máme tu ještě deset dvojiček, tož šup na ně.
 
HADAL MAW - Senium3. HADAL MAW - Senium (08/2014)

Tuhle desku krom LooMise doporučuji i já.

Australané umí! Tohle je kapela, kde sídlí bubeník prog-thrasherů Alarum, které jste díky nám mohli vidět ještě v existujícím klubu HooDoo. Nevšední, trochu nakreslený a vlastně snad až rachtící zvuk, hodně zvláštní nápady, sem tam kvapík, nějaké ty vsuvky, víc nechci prozrazovat. Jen myslete na to, že tenhle tech-death není tech hned na první poslech, ačkoli muzika je neposedná dost. Ale ty myšlenky!“ To si myslím já. 

A Loomis? Ten je ještě nadšenější. „Tohle není ani malvice, ani bobule, ale totální peckovice. Nenechte se zmást divným názvem, stačí dodat další dvě jména a bude jasno. Alarum a Theory In Practice. K prvnímu jménu se váže bubeník Ben Boyle, k druhému styl, který Australané hrají - deska jako by Švédům z (třetího) oka vypadla. Jednoznačná deska měsíce! 

Právě pro poslední ovykřičníkované trojsloví Senium umisťuji, samozřejmě jen hypoteticky, na třetí místo září, ačkoli hlasy se sešly jen dva. Zbytek již abecedně.
 
ABIGOR - Leytmotif LuziferABIGOR - Leytmotif Luzifer (7/2014)

Duo rakouských rarachů Abigor zlobí už přes dvacet let. Naši „redakci“ oblažili tímto desátým albem, a už nyní mohu říct, určitě ne naposled, protože je to šupa, jak se patří!

Nejdřív úderná slova D’avena: „Jedovaté, odlidštěné, abstraktní – další milník na cestě, kterou Rakušáci nastoupili nejpozději na albu Fractal Possession. Plně srovnatelné se špičkovými výkony francouzských post-blackových lídrů.

A nyní miZZYho postřeh, kde to pouze chválou neprýští: „Abych byl upřímný, nikdy jsem Abigor velkou pozornost nevěnoval. Velmi kladné reakce na novou desku mě však dokopaly k většímu poslechu, za což jsem rád. Po industriální stránce se nejedná o žádný zázrak, k přirovnání by se hodily snad jen slabší věci od Dødheimsgard. Co však desku hodně zvedá, jsou některé kytarové pasáže. Třeba disharmonické kvílení v šestém songu perfektně vyčnívá z dost intenzivní palby. Při srovnání s jinými stylově spřízněnými kapelami možná Abigor trochu zaostávají, přesto si myslím, že o nich ještě uslyšíme. Leytmotif Luzifer je alespoň pro mě dobrý důvod k tomu, začít se jejich tvorbou více zabývat.

Uslyšíme, neuslyšíme, poslouchat ale budeme určitě!
 
CANNIBAL CORPSE - Skeletal DomainCANNIBAL CORPSE - Skeletal Domain (2014)

Na tuhle příčku bych nevsadil ani pětník, ale stalo se.

Brutusáček říká, že k tvorbě floridských řezníků ho po delší době přihrála povedená novinka. A „možná s nejmodernějším zvukem, jaký kdy měli.

A mýlí se, či nemýlí? Irdzimu, pro kterého je kvalitativní vyrovnanost desek už klasika, se líbí zvuk, „kterej není tak ostrej jak od pana Rutana, ale mně trošku větší „bordelnost“ k CCčkám sedí trošku víc.“

Čekáte u Kenyblů evoluci? Irdzi ji vnímá. „Možná mi přijde trošku promakanější Corpsegrinderův zpěv, trošku lepší nazvučení škopků, ale jinak není moc co dodávat. Po hitový a rychlý Torture přichází předpokládaný zpomalení/zklidnění v podobě SD. Dostal jsem asi přesně to, co jsem čekal - nic víc, nic míň. Já se bavím, těšba na koncert.
 
DARKEST HOUR - Darkest HourDARKEST HOUR - Darkest Hour (8/2014)

Dalším albem, které získalo dva hlasy, je novinka Darkest Hour. Nečekal bych ale, že album zaujme zrovna Leifa.

Po řadě desek, na nichž DH vypadali už docela unaveně, stejnojmenná deska přináší radikální linkinparkizaci. Docela to kapele sluší, je tady větší dynamika mezi rockovými a metalovými částmi, a u takto dlouholetého řvouna, jakým je John Henry, překvapuje povedený čistý vokál, skoro všechny skladby jsou vyložené hitovky se zapamatovatelnými melodiemi.

U Brutusáčka vám nevím, cení album, či ne?

No, Deliver Us je u mě v top ten desek ever, tu už chlapci nepřekonají. Nicméně s jejich deskama je to jak na houpačce - jednou jo, jednou ne, předchozí dost solidně šlapala. Tady se mi zdá, že se už nějak moc cílí do MTV a do štýlu á la Bring Me The Horizon, velká škoda.
 
DECAPITATED - Blood Mantra (2014)DECAPITATED - Blood Mantra

Decapitated před skládáním alba hojně jezdili s Meshuggah, takže někteří určitě čekali, zda se to na tvorbě Poláků projeví. Co se ale čekat dalo, je Brutusáčkův dojem, který, jak jinak, víc impulsů směrem k Meshuggah cítí, naštěstí ale s dovětkem „ale to jsem spíš už moc pokřivený.“ K desce ještě dodává „víc groovy a každopádně velmi solidní práce, která jde dál než předchozí Carnival is Forever.“ S poslední částí věty se dá rozhodně souhlasit.

Slovy ale nešetřil Cronic, ten Krvavou mantru vnímá i jako jedno z deathmetalových alb roku.

Týmto albumom sa po tragickej nehode a pre mňa nie úplne presvedčivým comebackovým albumom Carnival is Forever dostavajú späť na vrchol. Predsa len, strata takého bubeníka, akým bol Vitek, bola pre kapelu, ktorá si zakladala na jeho technickej hre, až príliš citeľná.
Krvavými mantrami sa im ale konečne podarilo nadviazať na vynikajúce Negation a Organic a ich nový album znovu dýcha nezameniteľnou technikou, skvelým riffingom a rytmickou rôznorodosťou, ktoré tak charakterizovali ich staršiu tvorbu. K tomu všetkému dostala nahrávka výborný moderny sound a mne nezostáva nič iné len konštatovať, že poľskí králi technického death metalu sú späť v plnej sile! U mňa veľmi príjemné prekvapenie a určite jeden z top deathovych albumov tohto roku.
 
OBSCURE SPHINX - Void MotherOBSCURE SPHINX - Void Mother (2013)

Co se stane, když kapela živě předvede něco, co fanoušci nečekali? Samozřejmě desku buď opráší, nebo si jí seženou. A první z možností potkala LooMise.

Ohromující vystoupení na letošním Brutal Assaultu mě donutilo oprášit si vzpomínky na tuhle desku. Pokud se někdo zmiňoval o Meshuggah, neberte ho zcela vážně, tady je inspirace jinde, a to v Madder Mortem.

Druhým, kdo dal hlas, byl Gianni, ale komentář nedodal, tak vás odkážu na report Agnes a D’avena z pražského Chapeau Rouge, kde slov najdete až běda! Za sebe říkám, pokud tuhle kapelu neznáte, rychle to napravte!
 
SÓLSTAFIR - ÓttaSÓLSTAFIR - Ótta (2014)

U Ótty se minule hlavně káralo, dnes to bude naopak. Snape albu věnoval sice pouze strohé „Prostě noví SÓLSTAFIR. Více netřeba komentovat,“ ale D’avena minulá pozice Ótty rozhněvala a povolil klávesnici uzel.

Deska, u níž se minule (navzdory „pěknému“ 3. místu) poněkud nešťastně projevila absurdita „marastího“ hodnocení, kdy se do statistik započítává vše, co hlasující ten daný měsíc poslouchali, nikoli to, co se jim opravdu líbilo a bylo pro ně „top“. Tak totálně „umytou hlavu“ si islandští kovbojové nezasloužili, budu tedy v menšině a opozici, ale považuji Ótta za skutečně výbornou desku, i když asi ne pro každého. U většiny metalových kapel nejsem příznivcem měknutí, rozplizávání, pop-rockovatění a podobných tendencí, ale vývoj SÓLSTAFIR i jejich poslední materiál mi přijdou naprosto přirozené, autentické, mají stále svou vnitřní sílu nehledě na žánr, ve kterém se aktuálně pohybují. Písně, které ve mně dokonale evokují nádheru islandské krajiny, opravdovost tamních lidí, příběhů, tradic a zároveň jistou vnitřní bolest či běsy, které v sobě nesou.
 
THE BUG - Angels and DevilsTHE BUG - Angels and Devils (2014)

Tohle mi bude pěkná vypečenost, už jen pro jedince, kteří pro Anděly a démony hlasovali. První byl Gorth, druhý Kotek. S čím počítat, když na albu, které streamovali Pitchfork, hostovali namátkou Death Grips, Liz Harris (Grouper), Justin K. Broadrick (Godflesh, Jesu) a vydávali jej Ninja Tune? No samozřejmě, vypečenost vypečenou.

Nechme mluvit Gortha. „Šest let staré album London Zoo je už klasika. Letos se Bug vzdaluje Jamajce a, paradoxně, zní daleko víc londýnsky, velkoměstsky; temně a mohutně, víc, po odeznění hype, dubstepově. Případně experimentálně, popově, lehce. Různorodější (Grouper a Death Grips?!) a opět velmi povedené album.

Možná - jako já - nemáte představu, ale minimálně víte, jestli do toho půjdete či ne. Kotkovo minimalistické Vyklidněnější než posledně, ale i tak je to chytlavý až běda,“ Vám třeba v rozhodování napomůže.
 
THE HAUNTED - Exit WoundsTHE HAUNTED - Exit Wounds (08/2014)

Našlapaný návrat neo-trasherov. Na prvé albumy to síce nemá, ale zlé to tiež nie je,“ napsal k Exit Wounds Cronic.

D’aven je jako obvykle obsáhlejší. „Kvůli humbuku okolo albového comebacku AT THE GATES téměř zanikl fakt, že jejich přímí následníci THE HAUNTED v létě vydali výbornou desku. Oproti poněkud staromilským AT THE GATES je to pořádná porce moderního melodického thrash metalu s koňskou dávkou energie a skvělým Markem Arem za mikrofonem, který se do sestavy vrátil po deseti letech a nakopl THE HAUNTED tam, kde jsem je měl rád právě na přelomu století.“

Mě první poslech až tolik nepřesvědčil, řekl jsi si „klasika“, ale při tom dalším mi už nožička poklepávala. Inu, je dobré zde tento článek s názory pozornějších míti.
 
PINK FLOYD – MeddlePINK FLOYD – Meddle (1971)

Na začátku jsem předesílal, že se nám v topu umístilo albu ze „seventies“, konkrétně roku 1971. A teď ho máte před sebou. Je jím nesmrtelný flák Pink Floyd Meddle, na jehož konci se skví neochvějná Echoes, jež album po odeznění dvacet tři a půl minuty ukončí.

A kdo že pro album hlasoval? Nečekaně já, tedy bizzaro, a mIZZY. Ale je to sporné, hlasovali jsme tak nějak nekonkrétně (jakože „vše“), nicméně právě Meddle jsme uvedli oba dva. Berte ho jako takový bonus závěrem a naše komentáře si najděte níže.

Pokud by tu někdo měl „mezírku“, může, bude-li se probírat dalšími alby níže, využít přiloženého videa, určitě to bude dobrá kulisa.

 
 
 
 
  
 

bizzaro

BLACK CROWN INITIATE - The Wreckage of Stars  (2014)
 - pro mě neznámí BCI natočili debut jak víno. Nemožno jej zařadit do jedný škatule, ale progrese a moderny je tu až běda, ale co by člověk nečekal, i epický (snad opethovský) a post-prvky. Výborná produkce, atmosféra a tlak.

AddSatan

BIRD PEOPLE – Regions of Eternal Darkness: Regions of Eternal Light (9/2014)
– psychedelic/ritual ambient/drone/folk od fousatého a vlasatého pána z Vídně, jehož set se líbilo na letošním Psy-High a mně pak na KontrA2punkt festivalu. Podtitul alba je: „a sonic and olfactory ritual for the Autumn Equinox“, takže září bylo ideálním měsícem pro jeho poslech. Použité nástroje mj. sitár, tibetské mísy, esraj, lastura, bansuri, field recordings aj., první nahrávka, k jejíž koupi jsem dostal i kadidlo. Ne nějak strhující, ale příjemná, relaxační deska určitě. K poslechu LP Autumnal Hum (také 2014) se teprve chystám.

CONTROLLED EXISTENCE / DAYS OF DESOLATION split 7"(9/2014)
– grind/fastcore/power violence slovensko-česká úderka usazená v Praze zní pořád lépe a přesvědčivěji. Rostou nám tu noví Lycanthrophy/Idiots Parade, já to říkám pořád. Jen tak dál! Stranu DoD jsem ještě pořád neslyšel.

SUPERSILENT – 12 (9/2014)
– norský improvizační ansámbl tentokrát dost chladně-kosmicky, dark ambient jazzově (?) Ovšem stále dost nekonvenčně, free a prostě – jinak. A velmi dobře! Těšba na koncert!

Jukl

AIR CANDA - Air Canda (9/2014)
- ruský pokus o fusion kdečeho s kdečím končí docela dobře. V těch, jak bych to, víc art/post-rockových polohách o level přesvědčivější, čím víc se pouštějí do jazzové sféry, tím mě to baví méně. Chtělo by to trochu potlačit na produkci, technicky je to dobré, ale ten výsledný ksicht je přec jen ztracen v oparu. Jak se vytrácí rytmus, vytrácí se i celý koncept, netáhne to. Nepomáhá tomu, na styl, docela odvážná stopáž (někde okolo třiapadesáti minut), hlavně když vypiplanější kousky se odehrají až v druhé polovině placky. Rainy Man, Ritual, možná ještě něco, tyhle fláky ukazují Air Canda (což opravdu není překlep) v dobrém a slibném světle. Ale chce to přitlačit na pilu, tohle hraje „kdekdo“ (to je drastická nadsázka, jako, jo?). 

FACTOR BURZACO – 3 (1/2014)
- pro mě horký kandidát na avant/art album roku. Pro pitvaly zvuku a technické čistoty by měl být poslech 3 prioritou pro nadcházející dny a ostatní si to samosebou můžou taky poslechnout. Ale dopředu říkám, že pokud tomu albu nevěnujete trocha té duševní námahy, tak to nemá cenu. To je rozdíl oproti výše zmíněným Air Canda. Podobný rank, stejná liga, skoro stejné hřiště - ale tady cítím, že se to určitě vyplatí, album potěší a zavděčí se.  

Kuba

AMOGH SYMPHONY - Vectorscan (2014)
- rozhodně zatím největší zklamání tohoto roku. Několikrát jsem se při poslechu musel ujišťovat, zda jsem spustil správnou nahrávku. Možná jsem měl díky starším deskám velká očekávání, ale toto vážně ne - škoda!

FALLUJAH - The Flesh Prevails (2014)
- bylo řečeno již vše. Stále je ovšem co probádávat.

Leif

MARTYRDÖD - Elddop (August 3, 2014)
 - nová kolekce fenomenálních crust'n'rollových melodií, jejichž radostná jásavost a optimistická melancholie vytvářejí zvláštní kontrast s pomateným řevem.

BLOOD OF KINGU - Dark Star on the Right Horn of the Crescent Moon (August 29, 2014)
 - strohý black metal s hlubokým growlem věnující se sumerské mytologii na svém již třetím albu. Zajímavé atmosférické ozvláštnění tvoří vstupy hrdelního alikvótního zpěvu, táhlé tóny tibetských dechových nástrojů a slavnostní tympánů, které připomínají, že členové této kapely jsou fanoušky Master's Hammer, jak to dokládají třeba jejich coververze na tuto kapelu v rámci projektu Drudkh.

MUTILATION RITES - Harbinger (July 22nd, 2014)
 - sevřený útočný US black metal se zneklidňujícími riffy a špetkou hardcorové živelnosti.

gorth

GRUMBLING FUR - Preternaturals
- ještě lehčí, příjemnější než Glynnaestra. Ovšem nedá se zapomenout, že zejména O'Sullivan dělal v minulosti hudbu, která byla mnohem víc než jen příjemná.

TEHO TEARDO + Blixa Bargeld - Spring
- velice dobré řemeslo, příjemné, ale místy i zneklidňující a divné.

SCOTT O))) - Soused
- de facto Walkerovo album, na kterém hrají O))), méně překvapivé, než by tomuto spojení slušelo. Ovšem různé popěvky a odkazy na americanu v kombinaci drone a Walkerovské podivnosti jsou nádherné. A Bull je pecka jako prase. Ehm, hovado. 

onDRajs

LXS JUGADXS – Demo 2013 + 2014
 - jednou mi takhle přijde od Gáby e-mail s titulkem „Jihoamerická pohoda“. Kliknu na odkaz a vybafne na mě totální anihilace – řev ve španělštině, podivně zastřený a odcizený zvuk, vysoký zvuk bicmenova „céčka“ ne nepodobný tuzemáka Jarda Haže, hysterie a všudypřítomná disharmonie. Celé to zní, jako kdyby Ratos de Porao začali hrát jako Maruta. Špinavý výsledek dosaďte sami. Loňské demo je lepší než to letošní, hlavně kvůli zvuku. Z argentinských Lxs Jugadxs by něco mohlo být…

PRIAPUS – Intheshit split 2014
 - další pěst mezi oči. Tentokrát tuplovaná. Priapus razí ultimátní verzi současného grindcoru. Tedy smrt uhopsaným tempům, které smrdí veselým rozpoložením. Žádný dvouakordový sešívaný gore. Prvotřídně zahraný muzikální neurotický grindcore, který nemá slabinu. Od vokálu přes robotické bicí až po eskapádu vazbícího kytarového utrpení. Když se podíváte na logo, Priapus ho mají stylizované do podoby Nasum, přitom hrají něco jiného. Nejvíc, možná až příliš, mají společného s Marutou. Tedy technický uvazbený death metal proložený špinavým prasopalem mající jediný účel – vystříkat vám mozek z hlavy! Žánrový objev roku. 

Sud

DESTROYING DIVINITY - Hollow Dominion (2014)´
- kolik kapel se v Evropě může směle postavit špičce rouhačského sypajícího death metalu první půlky devadesátek v Severní Americe? Z těch, co vydali desku, letos Dead Congregation, Lvcifyre a Destroying Divinity. Zapomeňte na trend utupanýho švédska s neumětelským zvukem, pochybnou riffáží a punkovou basou, elita smrdí vždycky sírou.

Jo, a nový NIGHTBRINGER jsou skvělí. 

kotek

SHELLAC - Dude Incredible (2014)
- příjemně chlupatej a, jak už název napovídá, mužnej noise rock.

NISSENNENMONDAI - N (2014)
- repetice, repetice, repetice, hypnóza. 

Cronic

SINMARA - Aphotic Womb (08/2014)
- nad Islandom sa v poslednej dobe zmráka a chrlí síra celkom často a to je len dobre. Sinmara sa hneď debutovým albumom radí medzi to zaujímavejšie čo súčasná blacková scéna ponúka. Black klasickejšieho strihu s ťaživou atmosférou triafa do čierneho. 

Antitop: IN FLAMES - Siren Charms (09/2014)
- nesedí mi ich nová MTV tvár, ktorú majú na posledných albumoch. Síce to cele znie „pekne“, ale vo vnútri je to úplne prázdne, bez nápadov. Hlavnú časť albumu tvorí akurát tak Fridenov spev, okolo ktorého sa točí všetko ostatné. Gitary a bicie slúžia už len ako doprovod. Až by som povedal, že je to taký metalovejší Peťo Cmorík. Možno by sa mohli aj premenovať na Anders Friden and the In Flames band, lebo toto už nemá so starou tvorbou nič spoločné :D 

Poľská inkvizícia a ich Behemoth cirkus - ľudská stupidita je neuveriteľná vec. 

Brutusáček

PALLBEARER – Foundations of Burden (2014)
- pro mnohé velké zklamání, já se na to těšil fakt hodně, takže jsem si průser nepřipouštěl. Teď jsem ve stádiu, kdy si raději pustím předchozí desku, osobně nevím, jestli je tohle špatná deska nebo mi jenom něco uniká, kouzlo je pryč, jinde. Třeba časem.

EARTH – Primitive and Deadly (2014)
- já jim zatím na ten zpěv a zrychlení neskočil, ale nikdy neříkej nikdy, stárnu, měknu.

TUMBLEWEED DEALER - Western Horror (2014)
- boční projekt bubence Jeana-Françoise Richarda, jakože ID, tohle má být prý stoner, ale víc mi to směřuje do post-rocku někam k Pelican. Fajn poslech.

THOM YORKE - Tomorrow's Modern Boxes (2014)
- osm let se muselo čekat na další jeho sólovku a trpělivost.

HANBA - Silou Kovadliny (2014)
- 18 minut, deset skladeb, punk jak křen

NEW MODEL ARMY - Between Wine and Blood (2014)
- po loňské famózní desce Between Dog and Wolf přichází další „pokračování příběhu“ jako dvoj cd, na první kotouči je 6 nových skladeb, druhé cd je živák z turné právě k minulé desce, obsahující hlavně skladby z loňské desky.

pf

MALIA + BORIS BLANK - Convergence (2014)
 LITTLE DRAGON - Nabuma Rubberband (2014)
 LEONARD COHEN - Popular Problems (2014)
 DIETER MEIER - Out of Chaos (2014)
 ROSETTA – Flies to Flame (EP 2014) 

Spacosh

RICHIE KOTZEN - The Essential Richie Kotzen (2014) 

mIZZY

DARKSPACE - III I (9/2014)
- po šesti letech o své existenci opět dává vědět tato legenda vesmírného blacku. I když novinka není nejlepším albem kapely, stále se jedná o celkem silný materiál se skvělou atmosférou. Album je sice podstatně méně zběsilé a temné než jeho předchůdci, ale díky zařazení elektronických prvků svým způsobem trochu zajímavější. Ve správný čas a během vhodné nálady dovede slušně pohltit. Na oční procházky jak dělané.

ELECTRIC WIZARD - Time To Die (9/2014)
- zatím těžko říct, co si o Time To Die myslím. Album jsem párkrát slyšel a krom skladby I Am Nothing, kterou tvoří fakt parádní hutné riffy a má dobré grády, jsem moc silných momentů nezaznamenal. Po rockovějším Black Masses je Time To Die o něco pomalejší. Výrazněji se zde používají i různé efekty, což místy zní docela slibně. Krom třetí skladby, která je hodně slušná, však z poslechu nijak zvlášť nadšený nejsem. Snad deska s časem poroste. Nerad bych se smířil s tím, co jsem už u některých alb Electric Wizard udělal, že jeden-dva songy a dost.

MIASMAL - Cursed Redeemer (4/2014)
- nejedná se o nic originálního nebo dokonalého. Miasmal hrají oldschool death ve své nejlepší podobně a nemíchají do něj žádné zbytečnosti. Přesto se však jedná o jednu z nejchytlavějších desek, kterou jsem v daném stylu za poslední dobu slyšel. Sype od začátku do konce a fakt mě baví. Docela by mě zajímalo, zda jsou Miasmal tak chytlavá a taneční záležitost i naživo.

LooMis

UPON A BURNING BODY - The World is My Enemy Now (08/2014)
- deathcore, který se nebojí experimentovat. Asi nejblíže mají tihle Amíci ke kolegům Attila (kteří budou mít desku za necelé dva měsíce). Ale jdou na to trochu oklikou, skladby nejsou tolik hitové a hopsavé jako u „party smashers“ z Atlanty, kde se valí od prvních tónů a hodně se sází na rapové frázování. UaBB jsou více groove a najdou se i latinoamerické rytmy (dobře, jedna skladba, ale potěší).

XERATH - III (07/2014)
- další skvělá deska sympho/prog metalistů z Ostrovů. Oproti předchozím deskám mi přijde daleko sevřenější, kompaktnější, ale zároveň více „soundtracková“ a jednoduše poslouchatelnější.

THRESHOLD - For The Journey (09/2014)
- chcete-li naopak opravdu progresivní metal v tradičnějším pojetí (ne nebubřelý, onanistický materiál, který stříká na počkání třeba z gigantů Dream Theater), zvolte tyto další Anglány. Dream Theater sice některé skladby připomenou, což je ale v pořádku, ale Threshold dokáží včas zabrzdit na hranici vkusu a únosnosti, aby skladba zůstala tím čím má - tedy především dobrou písničkou, stačí si poslechnout hned úvodní Watchtower On The Moon a budete mít jasno.

INANIMATE EXISTENCE - Never-Ending Cycle of Atonement (06/2014)
- Kalifornie, Unique Leader Records a brutal technical death metal. Je třeba říkat víc? Pokud to někomu nedochází, tak třeba Abiotic, Archspire a podobné laskominy.

MINDTHORN - Black Shine Of The Gloom (08/2014)
- pozor, tohle je česká kapela a dostatečně divná na to, aby zaujala pozorného posluchače. Nabízí všechno - black, doom, thrash, prog, death v tak prapodivné směsici, až to je zajímavé. Trochu nevím, co víc k tomu napsat, mrkněte ale třeba na Bandzone, kde najdete odkaz na stažení desky. Kdybych měl jmenovat jedinou kapelu, ke které mi nejčastěji zalétaly myšlenky, jsou to nedocenění epic doomoví Solitude Aeturnus, ale tady se jde dál a skrze styly.

EVERGREY - Hymns For The Broken (09/2014)
- Tom Englund nenechal z předchozí sestavy prakticky kámen na kameni, buší se v plec, jak je nová sestava silná a skladby jsou tím nejlepším, co kdy natočil. Opak je ale pravdou - starého psa novým kouskům nenaučíš a Thomasův rukopis je nezměněný už několik desek zpátky a bohužel stagnuje a do budoucna se obávám, že kapela tímto řekla vše a usídlila se v melancholických rockových vodách, které s bývalou škatulkou dark prog metal nemají zhola nic společného. Očekávejte pouze dobrý, víceméně volnotempý metloš pro večery při svíčkách a kapesníčcích.

piTRs

TANKARD - R.I.B. (2014)
- v nekončící (jak dlouho ještě?) záplavě povětšinou neinvenčních nových thrashových „nadějí“ působí jistota od starých pardů jako bytelný masiv vedle dřevotřísky z Ikey.

EVERGREY - Hymns For The Broken (09/2014)
- pozitivní zpětné změny v sestavě a slušný rozjezd alba byly příslibem, že po bludném kruhu posledních dvou studiovek, permanentně balancujících na hranici vykrádání sebe samých, se Evergrey zas posunou dál. Nestalo se, kapela opět od Monday Morning Apocalypse (2006) neřekla v kontextu své tvorby výraznějšího slova a čas pokročil natolik, že jejich tvůrčí vrchol lze definitivně mít za záležitost dávné minulosti.

Snape

1. HARAKIRI FOR THE SKY - Aokigahara (2014)
- za poslední měsíc pro mě nejposlouchanější a nejmilejší deska. Super melodie, teskný vokál a výborná produkce dělá z tohodle fakt povedenou prácičku na poli blackgaze. První tři tracky jsou úplně libový. Název desky pochází od nechvalně známého lesa sebevrahů v Japonsku.

2. ABBOTOIR - Reveal (2014)
- jako musím říci, že od debutu a následného EP tenhle irský trojlístek trochu ubral, ale to nic nemění na tom, že je to pořád na poli drone/funeral doom metalu naprostá psychóza pro ty nejotrlejší. Zvuk je tentokrát razantnější a čistší, což na škodu není. Z vokálů se ztratily všechny noise a reverb prvky a víceméně zaznívá klasický hodně hluboko posazený growling, ale ty výjezdy do ztracena a hluku, kdy se muzika rozsype a uši vám začnou krvácet, zůstaly. Upřímně nevím, jak tohle bude pokračovat, ale ABBOTOIR jsou pro mě klenotem, který si rád pustím na dobrou noc.

3. DARK FORTRESS - Venereal Dawn (2014)
- další povedená deska od našich sousedů. Zajímavé nápady, pěkná melodika, ačkoliv na úkor rychlosti. Vokál opět bezkonkurenční! Nejlepší blackmetalový vokalista.

4. SAOR - Aura (2014)
- Andy Marshall je fakt blázen! Aura je další výborný mix galského folku s black metalem a parádní atmosférou k tomu. Nemůžu uvěřit, že to skládá a nahrává jen jediný člověk.

5. PROGENIE TERRESTRE PURA - U.M.A. (2014)
- skvělá náhrada za nové DARKSPACE, kteří mě už tak moc neberou jako dříve. Tohle je hodně podobné a přitom dosti jiné. Tematicky jsme ve vesmíru, hraje k tomu temný ambient připomínající bloudivé asteroidy a planetky, ale špičkou ledovce je vokál, který zní jakoby ze skafandru. Parádní booklet k tomu ještě jako bonus. 

m4x p4yn3

SLIPKNOT - .5: The Gray Chapter (2014)
- dokud bude mít metalový střední proud alespoň takovouhle úroveň, je všechno v pořádku. Hodná, nekonfliktní a v rámci možností pestrá destička. Rozumná míra kýče. Může bejt. 

D’aven

ANAAL NATHRAKH – Desideratum (2014)
- z ANAAL NATHRAKH se postupem času stala vynikající nadžánrová záležitost, kde se ideálně zkombinovaly prvky blacku, death/grindu, industriálu, ale i melodičtější polohy, to vše v ryze aktuálním, moderním provedení. Mick Kenney a Dave Hunt drží prst na tepu doby i s letošní novinkou. Obdivuhodné je, že relativně vysoká albová produktivita nemá žádný negativní vliv na kvalitu a ještě je znát vývoj či stálá (byť logická) proměna tváře ANAAL NATHRAKH. Subjektivně se mi zdá, že letošní materiál je trochu blackovější, což rozhodně není na škodu.

BEYOND CREATION – Earthborn Evolution (2014)
- snad ještě progresivnější a rafinovanější deathová fuga než tři roky stará The Aura. Důkaz, že pokud se do technického death metalu narve poměrně velká dávka melodií, nic mu to neubírá na tvrdosti, drajvu ani techničnosti.

LAIBACH – Spectre (2014)
- neuchopitelní a nevyzpytatelní Slovinci se na novince vrací jednak k potemnělému darkwave, lehce ve stylu alba Kapital, jednak až kamsi do raných 80. let a tehdejší post-punkové vlně, to vše samozřejmě v kombinaci se současnými trendy a nápady. Z některých skladeb a textů mrazí, z jiných čiší svérázný sarkasmus a schopnost ironicky nahlížet jak na hudební (či obecně kulturní a společenskou) scénu, tak i na sebe sama. Opět pozoruhodná kolekce, která stojí za opakovaný poslech i návštěvu koncertu.

GIANNI

CLEFT - Bosh (2014)

 
 

 
 
 

bizzaro

ONLY LOVERS LEFT ALIVE – soundtrack (2012)
 - do tohodle soundtracku, resp. muziky, jsem snad zamiloval. Vůbec jsem netušil, že Jim Jarmush hraje na kytaru, a už vůbec jsem netušil, že sem tam dělá hudbu ke svým filmům a takhle hraje na kytaru. Jeho kapela Sqürm je hlasitý rock, ale má zvláštní duchovní sound, snad je to i místy drone, když se přidají hosté, ať zpěvačky, perkusisté nebo Jozef van Wissem s loutnou, je vymalováno. Kouř, mlha, poloha ležmo, opium.

PINK FLOYD – Meddle (1971), The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Where Here (1975), Animals (1977)
- výlet do 70. let, aneb dobíhání ne(úplně)poznanýho. Nemůžu říct, že bych PF neznal (a je tu vůbec někdo takový?), ale že bych byl znalec, to určitě ne. Jasně, je tu The Wall, nebo Division Bell (pro ty mladší), ale v tomhle období dostávala muzika na frak a rock cucal lízatko s psychedelií. DMT se jaksi nedostavilo, ale zajímavý, tak ještě párkrát pocucám…

AddSatan

SUPERSILENT – 6 (2003)
– z jejich starších věcí mě zaujala hlavně tahle deska. Ještě s bubeníkem, jazzovější (i když hodně free/avantgarde), hlučnější, občas i nečekaně emotivní a krásná hudba. Od 6.3 je to fakt super! 

GIANNI

KATALEPSY - Autopsychosis (2013)
- člověk potřebuje občas vypnout a něčím nenáročným si propláchnout palici a myslím, že tohle je přesně hudba k tomu určená. Žádný krkolomnosti a technické ultra onanie, ale jen brutalita, která je ovšem naservírovaná s hlavou a patou. Takhle jako jo! 

schizmo

THE LIGHTHOUSE AND THE WHALER - This is an Adventure (2012)
- druhá deska Velrybářů není vůbec horší než ta první. Má pouze nevýhodu, že debutem byla nastavena laťka tak vysoko, že se bude těžko dorovnávat, automaticky tak čekáte podobnou jebu a když po prvním poslechu necítíte zaručené hitovky (což člověk necítil ani u toho debutu, mimochodem), tak desku rovnou odsoudí. Jenže tak jednoduché to není. Nedělám si iluze, že by vznikly dvě stejná a stejně dobrá alba po sobě, ostatně je potřeba se nahrávkou proposlouchat a na třetí poslech z ní máte úplně jiný pocit než na první. I zde handsome boyband zápasí na stylovém pomezí písničkářství, country, neofolku a dalších pa-žánrů, které zaručeně pochází z emeriky, a to v klasickém bigbítovém složení doplněné o netradiční nástroje jako housle, xylofon a další atmosféru dokreslující prvky. Ta atmosféra je kouzelná, přírodně-pohádková, zasněná, vyprávějící příběh, u něhož se vám možná sevře srdce, ale příběh vždy dobře skončí. Velrybáři jsou výjimečná věc, která bude vždy vybočovat z řady. Tedy minimálně z řady nahrávek u metalového posluchače. A možná právě vaše otevřenost vám při poslechu této kapely připraví nečekaný zážitek.
https://www.youtube.com/watch?v=nClBjDOJbGU 

Jukl

SONS OF KEMET - Burn (2013)
 - MOBO ocenění pro nejlepší jazzovou nahrávku pro rok 2013. Neuvěřitelný přísun energie. Pozitivnější než libovolné krevní testy. Jestli chcete drtící africko-karibskou sypačku s bicíma a tubou (a nelžete si do kapsy - o ničem jiném ani stejně nesníte!), tak Kemeti, neasi. Tu klip: 
https://www.youtube.com/watch?v=KJRrk3PMFdc 

Kuba

SCEPTIC - Unbeliever´s Script (2003)
- v souvislosti s Polskem se mi vždy jako první vybaví tato kapela. Jeden z klenotů tamní scény a jejich studiový vrchol. 

Leif

YOUTH CODE - s/t (2013)
 - asketický EBM oldschoolovější než je oldschool, dvojí řev z plných plic, bordeloidní hluk. Z mých skrovných zkušeností s electro-industrial hudbou tento projekt vychází zatím nejlépe. Za uplynulý rok jsem si toto album velmi oblíbil, je v tom divoký punkový náboj, introvertní chlad starých synťáků a parádní energický groove.
 
 BEYOND TERROR BEYOND GRACE - Nadir (2012)
 Dříve ortodoxní death/grindová sebranka původem z Austrálie na této desce ozvláštnila svou hudbu kosmickou atmosférou v podobě všeprostupující post-metalové mlhy. Zdivočelá, přetékající přechody palba bicích tvoří společně s hypnotickými tremolujícími plochami poměrně originální hudební výraz. 

Sud

ANTAEUS - Blood Libels (2006)
- sypající verze Aosoth, zlo součástí balení. Do sbírky jsem přidal první a poslední Behexen, kterýžto sjíždím pravidelně, stejně tak nějaký desky Blut Aus Nord, tady to je pro mě ale jasně ohraničený obdobím 1996 - 2007. Při příležitosti koncertu jsem masivně drtil Diabolical Conquest od Incantation a koupil si kazetu s nahrávkou první, abych ve sbírce konečně doplnil nesvatou trojici prvních nahrávek. Po dlouhým shánění se mi taky dostal do rukou CD split After Death (pohrobci Nocturnus) s Unaussprechlichen Kulten a neopomíjím ani poslední zásilku od Lavadome records v čele s Worship Death od Eskhaton.

gorth

EINSTUERZENDE NEUBAUTEN - Silence is Sexy (2000), Ende Neu (1996), Alles Wieder Offen (2007)
- za tohle může jeden poslechový večírek asi od dvou do pěti ráno. Schopnost Neubautenů udělat obyčejnou písničku tak nějak podivně (Sabrina) je k nezaplacení, nemluvě o občasných hajlovačkách typu Dingsaller nebo Was Ist Ist. A vůbec. Parádní texty, parádní Bargeld, parádní kapela.

DUNAJ - s/t (1989)
- prostě nádhera, jedu je už od koncertu Permonů na Psy-High.

Gába

ORBWEAVER - Strange Transmissions from the Neuralnomicon (8/2013)
- experimental psychedelic death metal, aneb když Frank Zappa vezme Gorguts na tripový výlet k souhvězdí Noise. Kytary mučí Randy Piro a Sally Gates (oba ex-Gigan). Doporučuju hlavně pro děti do tří let, těhotné ženy a kardiaky. 

Brutusáček

MELVINS - cokoliv, hlavně doporučuju Freak Puke z roku 2012
CANNIBAL CORPSE - cokoliv
NAPALM DEATH - poslední 4 desky 

pf

HAAKON KORNSTAD - Symphonies in my Head (2011)
ROSETTA - Anesthetet (2013)
YEAR OF NO LIGHT - Tcosin (2013)
BLUT AUS NORD - Mystical Beast, Odinist, Work, Mort 

mIZZY

PINK FLOYD vše
- postupně se opět prokousávám celou jejich diskografií a opět se mi potvrzuje, že Meddle a alba kolem něj mě baví nejvíc. Tohle se oplatí si čas od času připomenout.

DRAGGED INTO SUNLIGHT - Hatred For Mankind (9/2009) & Widowmaker (11/2012)
- už nějakou dobu jsem věděl o tom, že se chystá koncert Dragged Into Sunlight v Praze, když se ale konečně vše potvrdilo, stejně jsem začal jásat. Jedná se o mou asi nejoblíbenější black/sludge/grind kapelu vůbec, tudíž se na ně opravdu těším. Vždy, když hráli v Praze jako předskokan větší kapele, nemohl jsem přijít, tentokrát je vynechat nesmím. Dost možná nejnásilnější a nejtemnější koncert roku se blíží!

BLUT AUS NORD - The Mystical Beast of Rebellion (2001) & The Work Which Transforms God (3/2003)
- po delší době se mi podařilo našetřit pár korun, tak jsem opět zainvestoval do vinylů. Krom toho, že se po hudební stránce jedná o perfektní díla, tak The Work Which Transforms God je hlavně jeden z nejkrásnějších kousků v mé sbírce.

TEITANBLOOD – Seven Chalices (3/2009) & Purging Tongues (12/2011) & Death (3/2014)
- to samé jako u Blut Aus Nord. Tuto trojici jsem prostě musel mít. Už dlouhodobě se jedná o mé nejoblíbenější black/death zlo a letošní deska Death opět kvality Teitanblood potvrdila. Navíc knížka s obrázky a „texty“, kterou se pyšní Seven Chalices, je jedna z nejzvrácenějších věcí, co kdy kdo stvořil. 

LooMis

SCARS ON BROADWAY - Scars On Broadway (2008)
- chybí-li vám System Of A Down, zkuste Scars, polovina členů SoaD je zárukou dobré zábavy a i Malakianův zpěv není daleko od Tankianova. 

piTRs

BATHORY - Hammerheart (1990)
- zvuk jak z Odinova papiňáku, nedoladěné kytary a falešně deklamující Quorthon. Velký krok pro Bathory i pro celé lidstvo. Tohle je viking metal!

MASTERPLAN – Masterplan (2003) 
- kdo si v první pětiletce milénia myslel, že germánsky střižený hevík je mrtvá záležitost, tomu Grapow tímto vytřel zrak. A laťka byla vysoko tak, že dodnes na ni kapela sotva dohlédne.

SLASH feat. MYLES KENNEDY AND THE CONSPIRATORS - World On Fire (2014)
- tak přesně na půli cesty mezi G´N´R a Alter Bridge, že přesněji už to nejde. 

m4x p4yn3

KATE BUSH - The Dreaming (1982)
- nejmrdlejší deska týhle pani, kerá si teď po pětatřiceti letech uvědomila, že by jí vlastně mohlo bavit hrát živě, tak brnkla do Londýnského Hammersmith Apollo, jestli by jí mohli zarezervovat dvacet večerů po sobě. („A zazpíváte nám Wuthering Heights?“ „Ani náhodou.“)

PORTISHEAD - Third (2008)
- dobrý věci ke mě dorážej se zpožděním, takže si tuhle desku, která po poslechu dokáže zanechat pocit hlubokého hudebního uspokojení, ale i chuť pustit si jí znova, užívám až teď.

Tagy:

Language, Hadal Maw, Senium, Leytmotif Luzifer, Skeletal Domain, Darkest Hour, Decapitated, Blood Mantra, Angels And Devils, Meddle, The Wreckage Of Stars, Regions Of Eternal Darkness: Regions Of Eternal Light, Controlled Existence, Supersilent, 12, Air Canda, 3, Amogh Symphony, Martyrdöd, Elddop, Dark Star On The Right Horn Of The Crescent Moon, Mutilation Rites, Teho Teardo, Scott O))), Lxs Jugadxs, Intheshit, Destroying Divinity, Hollow Dominion, Antaeus, Blood Libels, Shellac, Nissennenmondai, Siren Charms, Tumbleweed Dealer, Malia + Boris Blank, Rosetta, Richie Kotzen, Iii I, Electric Wizard, Time To Die, Miasmal, Cursed Redeemer, Upon A Burning Body, The World Is My Enemy Now, Xerath, Iii, Threshold, For The Journey, Inanimate Existence, Mindthorn, Black Shine Of The Gloom, Evergrey, Hymns For The Broken, Tankard, Harakiri For The Sky, Abbotoir, Reveal, Dark Fortress, Saor, Aura, Progenie Terrestre Pura, U.M.A., Anaal Nathrakh, Desideratum, Beyond Creation, Earthborn Evolution, Laibach, Only Lovers Left Alive, Katalepsy, Autopsychosis, This Is An Adventure, Sons Of Kemet, Burn, Sceptic, Youth Code, Beyond Terror Beyond Grace, Nadir, Einstuerzende Neubauten, Orbweaver, Haakon Kornstad, Dragged Into Sunlight, Scars On Broadway, Bathory, Masterplan, Slash Feat. Myles Kennedy And The Conspirators, Kate Bush, Portishead, The Contortionist, Opeth, Pale Communion, Abigor, Cannibal Corpse, Sólstafir, Ótta, The Bug, The Haunted, Exit Wounds, Pink Floyd, Black Crown Initiate, Bird People, Cleft, Factor Burzaco, Fallujah, Blood Of Kingu, Grumbling Fur, Priapus, Sinmara, Aphotic Womb, In Flames, Pallbearer, Earth, Thom Yorke, Hanba, New Model Army, Little Dragon, Leonard Cohen, Dieter Meier, Darkspace, Teitanblood, Death, Aokigahara, Slipknot, Spectre, Obscure Sphinx, The Lighthouse And The Whaler, Dunaj, Melvins, Napalm Death, Year Of No Light, Blut Aus Nord, Void Mother