Login Search
BRUTAL ASSAULT 2015 - středa

BRUTAL ASSAULT 2015 - středa

  • kdy: 5. 8. 2015
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Středa už dávno není jen ochutnávka před hlavním třídenním chodem, lepší kapely se musí spokojit s horšími časy a v areálu je už první den plno.

BA - první dojmy

Kobka15:00 Diphteria
15:30 Postcards from Arkham
15:35 Obliterate
16:10 Tortharry
16:30 Mallephyr
16:45 Minority Sound
17:25 Mortifilia
17:30 Drom
18:05 Monuments
18:30 Suffocate with Your Fame
18:45 Melechesh
19:30 Nuclear Assault
19:40 Ad Nauseam
20:20 Carnifex
20:50 Touché Amoré
21:05 Triptykon
22:05 Katatonia
22:15 Mortally Infected
23:10 Soulfly
23:25 Perturbator
00:10 Mayhem
00:45 Trap
02:00 Ador Dorath  

mIZZY: Musím se přiznat, že letos jsem se na Brutal po dlouhé době opravdu těšil. A ne, nebylo to jenom kvůli pěti kapelám jako loni, na soupisce mě jich lákalo přes třicet. Pravda, většinu z nich jsem už viděl, ale našlo se i pár takových, se kterými jsem ještě naživo neměl tu čest a hlavně přání největší – Sunn O))). Dvacátý Brutal tedy sliboval celou řadu skvělých vystoupení.

Letos jsme tradičně vyjeli už v úterý odpoledne. Přeci jen, stavět stan na svém oblíbeném místě večer před začátkem festivalu, kdy není třeba spěchat, mačkat se mezi dalšími lidmi a hlavně během příjemného chládku, je lepší, než se honit ve středu. Mimochodem, dát si po cestě devět piv a vzít si za kilo taxík od nádru ke kempu byl super nápad.

K areálu a kempu přihodím pár poznámek. V tomhle ohledu jsem spíše zklamaný. Sice bylo pěkné pozorovat pochodující „Batmany“ po hradbách, ale… V kempu zmizel tradiční stánek s Krakonošem a také se podstatně zmenšil pivní stan u VIP kempu. Nechápu proč. Pokud za to může snaha pořadatelů donutit lidi chlastat v areálu, tak palec dolů. Festivalové pivo opět bez komentáře, vydržel jsem pít pouze perlivou vodu. Za nealko další palec dolů – to v zadní části areálu (Metalgate stage) oproti loňskému roku nebylo vůbec a i stany u hlavních pódií zavíraly poměrně brzo, takže dokonce i sehnat vodu byl problém. Naštěstí aspoň v kempu šla koupit i po skončení programu.

Největší negativum však zůstává stále neosvětlená cesta přes kopec ke stanům, kam by to chtělo konečně umístit nějaký halogen. Navíc mi nešlo do hlavy, proč VIP kemp, jehož kapacita se musela kvůli vyprodání navyšovat, byl z poloviny prázdný. A dobrou poznámku měl i Jukl – když už ani pytel na odpadky nedostanu, opravdu se s úklidem bordelu kolem stanu přemáhat nebudu. Za otevřenější Metalgate stage ovšem třeba otočit palec nahoru.

Než se níže vrhnu na popis samotných kapel, rád bych ještě pochválil dobře sestavený program, který odpovídal přesně mému gustu. Do nějakých pěti hodin jsem se mohl ukrývat před sluncem a s dalšími lidmi v klidu pít super Rampušáka U Řezníka s parádní nabídkou a kozatou servírkou (případně dělat něco jiného, ale proč?), no a ty nejlepší kapely, které hrály v noci, se téměř nekryly.

úvodbizzaro: Po dlouhé době jsme stihli zahajující úvodní výstřely z děl a na konci dne, ale to už předbíhám, i jako děla někteří z nás po náročném předpřípravném úterku, vypadali (obzvlášť mně se podařilo po Triptykon z kapel už nic zvlášť hodnotného vnímat, ugh!). Po výstřelech z kanonů ale na podium vtrhává DIPHTERIA a jako obvykle šíleně energickou show fest zahajují a podium si usurpují výhradně pro sebe. Už to v žádném případě není metalcore, ale pořádnej metalující grind sem tam protkaný groovy. Opět na podium vlítli a celou byli jak utržení z řetězu, jediná výtka k muzice kluků může směřovat k některým opakujícím se rytmickým řešením. Pak vidím i větší část setu Slováků OBLITERATE, kteří byli, věřím, pro většinu osazenstva silné kafe. Co to, proboha, hrají? Experimentální grind? Grind to ale není, na něj je to moc rozvrzané, rozfrázované, nervní a místy složité, je tu ale grindová splašenost a napadají mě paralely s mathcorem, klidně s Cephalic Carnage nebo i chaotismem některých kousků Brutal Truth. Celkově prostě divné, ale v klubu by to bylo určitě ještě lepší. Na tuhle kapelu si, hledači netradičností, posviťte! Prostě nezařaditelná kapela s parádním zpěvem.

DiphteriaLooMis: Do areálu jsme se tentokrát dostali včas ještě před slavnostním výstřelem, výrazněji nás zdržela až fronta na žetony a pivo, což nám ale částečně už zkrátila zahajující DIPHTERIA s energickým macho frontmanem Romanem Vicianem. Nicméně kvůli českým kapelám jsem tu tenhle den moc nebyl, i když jejich počet byl značný. Tudíž jsem se při procházení areálu (nová byla třeba minikavárna naproti pódiu ústící i uličky s jídlem) stačil podívat i na kousek TORTHARRY – zeštíhlené na trojici takto vlastně poprvé. Dvě skladby mne nedokázaly přesvědčit, že mám vydržet, nebavilo mě to, přestože bubeník Jiří Rosa se do toho opíral parádně. Slova, která jsem o něm pronesl v recenzi, beru zpět, evidentně poctivá průprava po letech nese ovoce. Ale to je jen část Mallephyrskládačky, po historickém kusu Clouds tedy odcházím směr zadní MetalGate pódium na MALLEPHYR.

A neprohloupil jsem. Marek Opatrný po ukončení života Gate Of Illusions sestavil o dost tvrdší projekt, na který už upozorňovala prosincová deska. Nariffovanej, zle se tvářící black metal, prokládaný temně atmosférickými pasážemi deathových končin, trochu disharmonií, správně to poskládat a… ono to funguje! Navíc skvělý zpěv a výborné nápady, uvidíme, jak to bude vypadat na chystané desce. Still Alive... But Dead mířila do Pekla jako vzpomínka zesnulému Vladmíru Dědkovi (alias Vladu Blasphemerovi z Maniac Butcher).

Minority SoundMINORITY SOUND nestíhám od začátku, jak postupně odzadu přicházím, stále se mi zdá zvuk slabší, než by si vzhledem ke své disco hudbě zasloužili, takže nakonec jsem skončil až skoro před pódiem. Křest aktuální desky bude na podzim, je vidět, že MetalGate se činí a dodali na letošní Brutal celou řadu svých koní. Ota na severoamerickém kontinentu přes léto okoukal nové pohyby, chvílemi to vypadalo, že i paří jako poslední den před koncem světa, Gulesh zpěvově nejjistější, tak snad na podzim budou i nějaký burgry a uvidíme :)

MonumentsonDRajs: První kapela, kterou na BA vidím, jsou britští MONUMENTS. Anglie je momentálně země djentu zaslíbená, a když John Browne hrábne do strun, je jasné, jakým směrem se následující půlhodinka bude ubírat. Až na místě zjišťuju, že jsem jméno kapely zaměnil za nějakou sludge/doom věc, ale marně teď přemýšlím, za kterou. V Monuments se ovšem seká jak na jatkách, originální to není, nápady ovšem špatné nejsou. Pěvec Chris Barretto s hřívou, jakou jsem kdysi míval i já, v melodických linkách hodně připomene sound zaoceánských kolegů Sevendust, Monuments jsou však ryby v meshupopmetalovém rybníčku. Na úvod fesťáku OK.

bizzaro: A nepřipravený Ondra pravdu dí, minimálně částečně. Djent je, resp. ještě donedávna byl, na vrcholu a MONUMENTS stojí v čele nejpopulárnějších kapel. Jen si někdy říkám, proč vlastně. Ano, Monuments mají nápady (nejsou ale sami) a jsou (i zvukově) rozpoznatelní, ale celkově mě jejich muzika už ňák... asi omrzela - nová deska dle mě nekope, je, trošku i přispěním Chrisova zpěvu, uhlazená, postrádám celkově větší útočnost a trochu sporadicky i hitovost, kterou ale svým zpěvem - mimochodem vyvedeným - zas nejvíce zajišťuje Chris. Potřeboval bych více od sebe odsazených pasáží, neorientuji se co jaká skladba je, splývá mi to už. A ani zvukově (především bubny) se mi Angláni vlastně už obzvlášť nelíbí, ačkoli i na tomto poli rozpoznatelní jsou. A vystoupení? Viděl jsem již dvě (na jednom Chris zaskakovalThe Haarp Machine) a toto potvrdilo přesně to, co se mi na novém albu nepozdává a co jsem popsal výše. I za absence druhé kytary to bylo dobré a živé vystoupení, ale nejenže jsem z djentu už dost vyrostl, Monuments pro mě z hudebního hlediska zkrátka ztratili na interesantnosti. Ale groovovalo se kvalitně.

Nuclear AssaultonDRajs: V Kobce hotová porada Marastu. Poprvé vidím Bizze, který mi říká: „Skočím ke bráně za známými, hned jsem zpět.“ Ve středu jsem ho už neviděl. Hned poté řešíme následující dilema. NUCLEAR ASSAULT, nebo Ad Nauseam? Vzhledem k tomu, že mi je to jedno, se nejdříve jdeme mrknout na thrashové harcovníky s nepřehlédnutelným padesátníkem Danny Lilkerem a šedovlasou máničkou za bicí soupravou Glennem Evansem. Zvuk špína, není to optimální, ale kytary řežou a kolemstojící si vesele podupávají do rytmu. Rise from the Ashes, Brainwashed, pak New SongHandle with Care, poté ještě Critical Mass a odchod na Italy. Kdo přišel na osmdesátkovou metalovou klasiku, nemohl odejít zklamán. Nebo ne?

Nuclear AssaultAddSatan: Do areálu se dostávám až cca v polovině setu NUCLEAR ASSAULT, první co slyším, je Sin. Jejich thrash metal, sem tam s hardcore/crossoverovým (a ve dvou skladbách i grindovým) vlivem mě celkem baví, zvláště ty rychlejší skladby z Game Over. Energii tomu dodává především jedovatě ječivý vokál Johna Connellyho (snad i lepší než z desky, mj. taky vám zní tak trochu žensky?), kterému dobře sekunduje nestárnoucí Dany „Frankie Dlouhán“ Lilker a rytmika. Zvuk seitanžel celkově nemá ty správné koule, basa a celkově basové pásmo (z místa kousek před zvukařem, vepředu to mohlo být lepší?) prakticky absentuje, kytary jsou trošku rozplizlé a roztříštěné, taky mi to přijde vlastně až moc potichu, nic katastrofálního, ale mohlo to řezat a tlačit mnohem víc. I tak si to ale celkem užívám, bavila mě i novinka Analog Man in the Digital World, zaznívá i (nejen) vokálně kulometná grindovka „Hangthepopehangthepope…“ (na jejímž začátku bylo slyšet jak moc je basa potichu), kterou Dany spolu s dvěmia dalšími skladbami věnoval Čurbymu a „zamachroval“ i trochou češtiny (mj. kytarista Scott Harrington hrál v triku Gride). Celkově zvláště kvůli zvuku jen „docela fajn“, čekal jsem víc.

LooMis: NUCLEAR ASSAULT. Nic si nevyčítám, že jsem se přišel podívat na moshující kmety namísto Ad Nauseam. Místy zdánlivě lelkující Lilker, na ježka ostříhaný Connelly a šedý vlk Evans a motorkář Harrington to do publika pálili jak z kulometu, byť stále ten zvuk, stále ten zvuk (bez koulí, jak by se patřilo a basa jako by nebyla). Pro někoho určitě může být Connelyho hlas ostrý jak břitva, až nepříjemný, mně tady často a hodně připomínal Olgu z Toy Dolls. Nic to ale nezmění na faktu, že se tady parádně nandavalo, pro úplnost doplním kolegy, že pro Čurbyho to byly celkem tři moshovky (ještě My America a Lesbian), další vynikající slovní rychlopalba Butt Fuck, Betrayal, pro pana organizátora Tomáše Fialu to byla myslím F# (Wake Up) a na závěr tradiční Trail of Tears.

MelecheshA pak už přišel čas na výlet do starobylé Mezopotámie. MELECHESH jsou vlastně nudná kapela, jak jen dokážou být nudné orientální stupnice, kombinované s táhlým melodickým zpěvem střídaným s thrashovým riffováním a štěkavým zpěvem. Právě v těchto zdánlivě podobných, opakujících se jednotvárnostech číhá největší úskalí, ale musím říct… wow. Nové skladby z Enki sice dostaly přednost, přesto sypací Tempest Temper Enlil Enraged i naopak stylově velmi tradiční The Pendulum Speaks zapadly vedle starších Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights nebo Rebirth of the Nemesis. Celkově výbornou atmosféru podtrhovala intra jednotlivých skladeb.

onDRajs: Na AD NAUSEAM přicházíme v momentě, kdy kvartet už zhruba čtvrthodinku hraje. Jejich hudba svádí k rychlému odsouzení. První seznámení s letošním debutem se zhruba nesl v tomto duchu: „To jsou Ulcerate, ne?“ Potíž je v tom, že Italové se v produkci protinožců zhlédli natolik, že je od nich rozeznat je fakt problém. Živě mě ale holohlavá grupa přesvědčuje o svých kvalitách hravě! Bezútěšné akordy neurosisovského death metalu mají hoši v malíku, skladby jsou složité, disharmonie vrstvené jak slupky cibule, v písních se ztrácím a záchytné body nacházím až ve ztišených plíživých mezihrách. Slova o klonu Ulcerate beru tak trochu zpět. Zbytek uživatelské přívětivosti Ad Nauseam zahazují v posledních pěti minutách. V nich opakují vražedně pomalý riff, který neustále zpomalují až do takřka nulového tempa. Takhle asi budou znít poslední den Esoteric.

Ad NauseammIZZY: První kapela, která mě donutila jít do areálu, byli až Italové AD NAUSEAM. Je to sice taková kopírka UlcerateGorguts, ale opravdu velmi zdařilá. Jako první kapela pro mě super, aj jsem si říkal, že pro další deathmetalové bandy nasadili laťku až moc vysoko. Muzikanti to jsou velmi zruční a jejich skladby jsou dobře promakané. Více zla a byli by vynikající!

bizzaro: Dlouho jsem přemýšlel, co psát k setu AD NAUSEAM, když s Ondrovou částí naprosto souhlasím! Pro mě jedna z top kapel festu a nemít už čtvrtý den zánět šlach na obou kotnících, kvůli němuž jsem viděl cca jen 20% kapel, co jsem chtěl, i v neděli bych na ně na afterparty jel! Rozhodně zapomenout na příměry s Ulcerate a více se v jejich namakaném death metalu soustředit na tu nejtemnější neurosisovskou atmosféru. A ten zpomalovaný závěr, ten byl megavražedný!!!

AddSatan: Pauza na pivo (stánky na kraji Josefova opět nezklamaly, letos vládnul Tambor a o kus dál Rampušák) a šup zpátky na TRIPTYKON. Přesně v momentě, kdy procházím bránou, slyším první Fischerovo „Ugh!“ a už jsem jejich. Na začátek Procreation (of the Wicked) – tahle věc mě před čtyřmi lety na stejném místě totálně sundala, letos na ní zvuk ještě nebyl tak mocný, přesto to se mnou slušně mává a dost si to užívám. Dále Goetia z debutu – temnota nastupuje, pořádné „Ugh!“ a už to válcuje. Ze závěru „Lie upon the lie, mankind shall die!“ běhá mráz po zádech, a v průběhu setu k mrazení dochází ještě několikrát, což člověk v tom vedru skutečně ocení. Zvuk se stále zlepšuje a mohutní, riffy a přesná a úderná rytmika zatloukají do země a Fischer káže. A když Fischer káže, věřím mu každé slovo – málokterý frontman na mě působí tak přirozeně charismaticky a to prakticky bez jakýchkoliv póz a hecování. Žijící legenda s publikem téměř nekomunikuje, ale když už promluví (tak kultivovaně a civilně), omluví se i za to, že se na autogramiádě nedostalo na všechny atd., prostě sympaťák. Došlo i na rychlejší, thrashovější věci jako na Circle of the Tyrants, Tree of Suffocating Souls a i prehistorickou skladbu Messiah ještě z časů Hellhammer – paradoxně tyhle spíše svižnější věci, přestože mě baví, mi přijdou občas o trošku delší, než by měly být. Nejsilněji na mě působily doomové tryzny Altar of Deceit a závěrečná mamutí The Prolonging - „As you perish, I shall live!“, kde je ta temná a tíživá atmosféra vyloženě hmatatelná. Mám dojem, že poprvé mě živě sejmuli ještě o něco více, ale i tentokrát prostě pecka a do nějakého TOP 5-6 festivalu bych je určitě zařadil.

onDRajs: Dopředu se vracím na TRIPTYKON. Žasnu nad tím, kolik je v areálu lidu. Středa už dávno není jen ochutnávka před hlavním třídenním chodem, festival se stále víc nafukuje a lepší kapely se musí spokojit s horšími časy. Vyznavač HR Gigera Fischer se svojí kapelou v podstatě navazuje tam, kde skončil Monotheist. Svoje potemnělé vize podává v klasicky metalovém kabátu, což ve finále trochu degraguje výsledek. Skladby doplácejí na délku, Fischer až moc riffy opakuje, ořezání o pár minut by písním prospělo. Z loňské Melana Chasmata zazní Tree of Suffocating Souls, Altar of Deceit. Mám-li věřit sociálním sítím, v úvodu zazní Procreation (Of The Wicked) od Celtic Frost, tu bohužel nestíháme. Jinak zvuk jak víno, Fischer moc laskavých slov k fanouškům nepronese, hlavní slovo tu má jeho hudba.

mIZZY: Na TRIPTYKON jsem byl podruhé a za sebe musím říct, že mě tedy dostali ještě více než minule, a to až na dva nové songy a cover Messiah z dob Hellhammer hráli vlastně to samé. Zvuk byl výtečný a delší set jim také prospěl. Od prvního po poslední „ugh!“ to bylo výtečné! Ano, jeden z nejlepších setů letošního Brutalu. Více už netřeba psát.

KATATONII jsem sledoval už spíše jen z nostalgie a nečekal jsem od nich nic extra. Ale jak se říká – do třetice všeho dobrého… No a oni napotřetí dobří opravdu byli. Našlo by se sice stále několik věcí, které bych jim mohl vytknout, například zpěv, ale tentokrát mě bavili asi nejvíce. Sice nehráli žádnou z mých nejoblíbenějších skladeb a zaznělo několik nudných kousků z poslední desky, ale svůj set postavili na The Great Cold Distance a zazněly i dvě skladby z Viva Emptiness, což bylo velmi potěšující. Příjemná vsuvka mezi tvrdší kapely.

KatatoniaonDRajs: Loni se set KATATONIA zkrátil kvůli technickým problémům na půlku, Renkse a spol. nyní spouštějí prakticky hned po posledních tónech Triptykon. Prvních pár songů se ještě ladí zvuk, ve finálním mixu zanikají kytary, což se srovnává během 10 minut. Změna stylu je fackou do tváře všem milovníkům animální agrese, Katatonia jim oponuje přívětivějším melancholickým rock/metalem, který po stylové odbočce pilují dobrých 15 let. A je to slyšet. I když Švédové hrají stále to samé na sto způsobů (i proto jsou to Dead End Kings), díky promakané kompozici a střídání těžkých metalových riffů s uplakanými (a progresivním rockem 70. let načichlými) momenty, mají skladby stále co nabídnout. Tvář Renkseho je jako vždy po celou dobu koncertu přikrytá trsem vlasů. Typický introvert komunikaci s publikem zvládá civilně. Kostra playlistu se opírá o desky Night Is The New Day a Dead End Kings. Zazní povinné hitovky My Twin, Ghost of the Sun a hlavně Criminals. Lidé tleskají, já bych také rád, ale je mi blbě z vedra…

Cronic: Streda začala viac menej zľahka. Predsa len, vyčerpávajúca cesta, založenie kempu a následné aklimatizovanie sa na festivalový život si vyberá svoju časovú daň a prvá kapela, ktorú aj reálne vidím sú až bratislavský MORTALLY INFECTED. Tí sa s ničím nesrali a predviedli brutal death ako sa patrí. Ľudia sa bavia, zvuk je výborný, kapela hra s prehľadom a na záver ešte čerešnička v podobe skladby Orthodox v BDM verzii. Super!

Nasleduje tragický cirkus SOULFLY, ktorí aj to málo, čo majú dobré, kompletne odflákli. Vystúpenie sa snažili zachrániť aspoň starou Sepulturou. Tá v ich sete snáď aj prevládala, ale paradoxne ich z biedy tiež nevytrhla a keď prešli na futbalové OLE OLE skandovanie, som to radšej zabalil.

onDRajs: Právě kvůli zhoršujícím se žaludečním potížím dávám ze SOULFLY jen první dva kousky. Dostat se po nich ke Kobce je veleproblém - hlava na hlavě, Max pořád táhne. Otázkou je, nakolik po něm lidé chtějí slyšet soulflyovské odrhovačky. Zvuk byl proti Katatonii velká bída, kytara papírová, Maxův projev jakbysmet. Přiznám se, že z pohledu nezaujatého diváka mi ho bylo až líto. 46 let, pupek převislosti vápencové jeskyně, odrbaná džínska. Max zamrzl před mnoha lety a marně hledá novou identitu. Stal se figurkou, která neumí zestárnout. Zaznamenávám Prophecy, Primitive, s tóny Arise ovšem mizím. Staré fláky chci raději slyšet od Kisserova ansámblu, kterému věřím nepoměrně více.

Dozadu na PERTUBATOR přicházím, když už je kotel v plném proudu. Jsem v šoku, kolik metalových hlav nalákala osmdesátková elektronika s nádechem soundtracků Hvězdných válek. Ve stanu je plno, lidé skáčou, třepou palicí, „tuc-tuc“ je pro ně vítaným odreagováním. Z desky mě Perturbator oslovil víc, vizuální dojem mi cosi kazí. Svoje způsobuje únava, takže po třetím kusu a nulové změně tempa se vzdaluji. Vystoupení by oživila projekce, nebo přítomnost poctivého scratchingu. Takhle to zůstalo za očekáváním.

PertubatorLooMis: PERTURBATOR - něco naprosto off topic pro Brutal Assault. Po tlačenici na Soulfly (kterým sice nemohu upřít úvodní tlak na branku, ale opouštím je ve chvíli, kdy se Max chystá vypálit rybník Sepultuře jejich vlastní zbraní s Refuse/Resist), se tady konal opravdový sraz diskofilů a přátel soundtracku k Návštěvníkům. Skvělá tečka na dobrou noc (a projekce, onDRajsi, byla)!

mIZZY: Co však byla ještě příjemnější vsuvka než Katatonia, byl PERTURBATOR. Pro nechápající jedince možná sračka, ale pro hromadu dalších - včetně mě - skvělé zpestření a jedena z nejlepších tancovaček. Jojo, tak skvěle jako na Perturbator jsem si zapařil naposledy možná na Dälek, Archgoat a One Tail, One Head. Jeho syňtáky jsou sice oldschool jako prase a částečně repetitivní, ale neuvěřitelně chytlavé. James měl navíc songy naživo upravené, prodloužené a parádně gradující. Není proto divu, že v závěrečných minutách skladeb šlo v moshpitu opravdu do tuhého. Dokonce i projekci plnou pentagramů měl za sebou, jen na ni přes všechnu tu sůl z potu, která mi vypalovala oči, nešlo ani vidět. Hrál hodně z poslední desky Dangerous Days a poznal jsem minimálně Satanic Rites, Humans are Such Easy Prey a She is Young, She is Beautiful, She is Next. Celkem dlouhý, silně nabasovaný, nehorázně vyčerpávající a rozhodně nejzábavnější set festivalu.

Po Perturbatorovi potkávám Svartidauði, kteří si jeho vystoupení také velice chválili a těší se na speciální show, se kterou vystoupí na závěr letošního Nidrosian Black Mass. Během pár minut dobelháme na MAYHEM, na které ale po zničujícím tanci už tak tak stojím a je jasné, že další kapely už nezvládnu. Akorát dohráli To Daimonion a následovala My Death, jejíž konec s „Odium humani generis“ byl nejsilnějším momentem jejich setu. Dále následovala ještě skvělá Illuminate Eliminate a zbytek setu patřil jen starým flákům, co hrají furt a všude. Attila sice opět kázal perfektně, Hellhammer skvěle sypal a Teloch hrál staré riffy asi třikrát rychleji než na nahrávce, ale i tak by už mohli pořádně změnit set. Závěrečné outro v podobě I Put a Spell on You od Screamin' Jay Hawkinse na dobrou noc každopádně potěšilo.

AddSatan: Půlnoc odbila, pak odbíjel i Silvester Anfang a MAYHEM spouští Deathcrush. Před 4 lety zde měli vynikající zvuk a celkově jsem byl z jejich setu opravdu nadšený, letos už to tak velké nebylo. Zvuk byl sice poměrně čistý, linky Telochovy kytary byly jasně zřetelné, ale druhá kytara Charlese Hedgera (?) byla slyšet o dost méně – což bylo znát zejména v klíčových momentech, kdy měl být slyšet hlavně on a i celkově mi to vlastně přišlo trochu potichu. Je to lepší, než kdyby byl zvuk přehulený a nesrozumitelný, ale… Co se týče setu, tak už mě vyloženě otravují necropunky z Deathcrushe, publikum je ale asi jiného názoru, protože právě na ně a na věci z De Mysteriis… (které i mě pořád baví, Freezing Moon si vždycky rád poslechu, ale…) reaguje nejlépe, na naopak pro mě nejlepší věci Symbols of Bloodswords (škoda, že Attila bestiality Maniaca prostě nedosahuje, byť se opravdu snaží), To Daimonion a především zlověstně plíživou Illuminate Eliminate, která pro mě byla vrcholem setu (zase mrazení), je odezva o dost slabší. Attila vokálně samozřejmě opět vynikající – a znovu zvláště v Illuminate Eliminate (jen ten netopýří pískot tentokrát trochu ošidil) a v poslední třetině My Death to byl opravdový majestát smrti. Kostým letos sice slabší, ale na kazatelně z kostí a lebek mu to i tak, švihákovi, seklo. Mayhem letos prostě místy super, místy ok, místy nuda, Attila je démon. Chci speciální Ordo ad Chao set někde ve sklepě, nebo jeskyni! Pak se jdeme mrknout do Kobky na „Marast sraz“, kde nacházím jen tři jedince, z nichž jediný použitelný a komunikující je srdcař(-thrasher) Brutusáček, takže to i kvůli únavě po chvíli vzdáváme a jdeme hajat.
PS: Perturbator je nehorázná sračka, nepochopil jsem a chápat asi ani nechci.

Cronic: Moja posledná kapela večera boli nórsky MAYHEM. Tí sa vytiahli s parádnou kostenou kazateľňou, Attila s novým kostýmom, ale celkovo ma až tak nechytili. Neviem či to bolo výberom skladieb, kde dominovali hlavne tie pomalšie, alebo už únavou…
Zaver patril potom už len Absinthu a Marastu. Jediné veľké mínus stredy je prešvihnutie Ad Nauseam...

onDRajs: V krámu náhodou narážím na vinyl Here in After a jeho pětisetkusový dolis. Není co řešit, pomalu s ním odcházím do stanu, když tu zastavuji kvůli vystoupení TRAP. Dosud jsem je neznal a netušil, která bije. A vlastně to nevím doteď. Člověk oblečený do upnutého červeno-bílého trika a sukně s puntíky se potácí po pódiu, blekotá cosi do mikrofonu, půjde tedy zřejmě o vokalistu. Nevím, nakolik jeho výkon ovlivnil fet, ale jestli svoji performanci pouze hrál, tak klobouk dolů. Frontman se neustále potácí, dělá přemety, salta, předvádí na podlaze sudy. Vokálně je to něco mezi zavilým šakalem, raněným lvem a prasetem. Na pódiu je ještě bubeník, který brutální elektroniku ve stylu Noisia umocňuje. Trap mi přijdou jako pořádné psycho a znějí, jako kdyby Diapsiquir začali hrát hardcore tekkno. Mimoděk si vzpomínám na svatá slova babičky jednoho mého kamaráda: „Kdyby radši dělali něco užitečnýho. Třeba okopali brambory.“

Fotky: LooMis, onDRajs