Články

přeposlat článek tisknout
Hradby Samoty IV.

HRADBY SAMOTY IV.

  • kdy: 05.-06.07.2013
  • kde: Brno, Hrad Veveří

Festival s dobrou atmosférou a ve skvělém prostředí, který lehce trpí organizačními nedostatky. Je fajn, že něco takového funguje, čistě s ohledem na fans těchto stylů.

Hrad VeveříHradby samoty jsem před rokem či dvěma zaregistroval, kouknul na line-up a zase na ně zapomněl. Letos se tam nicméně sešlo pár i pro mě zvučných jmen, do toho popřálo štěstíčko, nastala akční prázdninová nálada, takže v pátek z Golčova Jeníkova (zdravím Rumánii, tentokrát benzín nedošel) vyráží bizarními okolnostmi o jednoho člověka připravená výprava, sestávající ze mě, jednoho experimentálce (který půlku cesty vyprávěl, jak si nechával na minulém ročníku soustavně vrtat díry do hlavy harsh noisy na vedlejší stagi) a dvou pomalých fastcorařů (tedy, zpomalovalo je hlavně shánění jídla a chlastu, což se ve finále projevilo velice pozitivně). Nějak jsem se nepodíval, kudy se tam přesně jede, ale štěstíčko přálo i napodruhé a kolem sedmé večer dorážíme na Veveří. To místo je naprosto parádní, rozměrný, převážně gotický hrad nad přehradou schovaný v lesích, nejbližší sídla jsou pár kilometrů daleko. Táboří se na přilehlé louce sousedící na jedné straně s alejí, na druhé s obrovským dubem. Pohodovou až rodinnou atmosférou mi to připomíná DBE. Přijíždíme, vysedáme, mícháme, vyrážíme do areálu.

Hradem by se klidně dalo projít, aniž by člověk poznal, že se tam koná festival. Nejsou tu žádné stánky, obě stage i občerstvení sídlí přímo v hradních místnostech, není nijak přecpaný, i přístup samotných pořadatelů ke kontrole u vstupu je dost benevolentní. Jen ty fronty na pivo to kazí, škoda, jinak měly Hradby v rámci festivalů spíš příznivé ceny.

Hrad VeveříRodinnost festu má ovšem své stinné stránky. Kapely se často přehazují, což je hlášeno jen papírovém programu velikosti A4 u každé stage, a dnes se začíná asi s hodinovým zpožděním, takže si až do půlky prvního setu nejsem jist, jestli ta nudná tancovačka s tuctovým dark ambientním podkresem není Deutch Nepal. Pak mizím, načež se mi venku dostává informace, že jde o Instinct Primal, což mě dost uklidňuje. Následují Allerseelen, překvapivě dost zábavní, za což může především post-punková basa. Dalšími faktory je vizuál, tu basu drží jedna hezká slečna, za minimalisticky řešenými bicími stojí druhá, a fakt, že deklamovaná němčina prostě zní dobře, takže ani ten německý Funes nerušil. Melodie a část rytmiky je samplovaná, což ji trochu prasí, ovšem spíš k lepšímu, z desek to je nic moc. Fajn punk-folková hajlovačka, dokonce mi to připomnělo Cult of Youth.

Na Deutsch Nepal přicházím pozdě a nelituji toho. Švédský borec začal svůj set ne úplně zajímavým strukturovaným dark ambientem (řekněme) a navíc naživo vlastně nehraje, jen zpívá, čili netvoří žádné zvuky, všechno pouští (tuším z kazety), a jen křičí do mikrofonu s co největším echem. Smrdí to kýčem a pózou. Kvalita setu se naštěstí plynule zvedá a závěrečné tracky hozené víc do martial industrialu připomínajícího až The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud jsou fajn. Ještě musím podotknout, že projekce byla přinejlepším průměrná a že prostor hlavní stage je v rozkopaném sálu s nádherně syrovou atmosférou.

Od raison d’etre jsem si sliboval překročení darkambientních klišé a opravdu autentickou temnotu, vlastně jsem od nich čekal asi nejvíc. Ovšem po spuštění temných ploch přichází další zklamání. Přes realtimové samplování zvuků působí zvuk uměle. Atmosféra je pořád stejně prvoplánově děsivá; celkem kýč. Odcházím, nechci si zkazit požitek z industriálních ruin, které běží na projekci, právě touhle konotací.

Je to tak, nemám rád dark ambient a tenhle festival mě o tom přesvědčil definitivně. „Abstrakce“ tohoto žánru je až otravně konkrétní. „Prázdnota“, neuchycenost k nějakým konkrétním obrazům, pocitům Thomase Könera, Williama Basinskiho či Orena Ambarchiho mi vyhovuje nesrovnatelně více. Oni vybízejí k hledání vlastních cest, dark ambient tlačí k jednomu pocitu. Minimálně v pojetí Cold Meat Industry mi přijde jako zbytečný žánr (čest výjimkám mimo ně), patetický, nedomrlý (nesrovnatelně méně propracovaný zvuk oproti výše zmíněným), zbytečně zaplevelující pomezí ambientu a industrialu.

Na druhé stagi hraje většinou tvrdá elektronika, jednou jsem zaslechl opravdu syrový noise, ale zblízka se jdu podívat až teď. Jednoduše řečeno, je to výmaz, v některých úsecích příjemně tupý, v jiných tak tupý, až to bolí a vyhání. Ale docela pohodová chill-out stage.

Smutné je, že na hlavním pódiu hraje něco podobně tupého. Tábor radosti u nás tuším obestírá slušný kult, ale za to asi můžou masky. Hudba je totiž taneční elektronika se zvukem, který mohl být cool tak v půlce devadesátých, vrchol analogů, nástup počítačů, velice teplým, hřejivým, obepínajícím. Tuhle tupačku doprovází projekce jakýchsi kosmických záhad a tajemství, a to už se usmívám a vím. Lexx. Kdo zná tenhle seriál, má velice dobrou představu, jakým stylem je produkce Táboru radosti špatná. Ovšem Lexx má nadhled nad sebou, což tady nevidím, a fantazii, zatímco tady je to dost na jedno brdo, takže po čtvrt hodince kvalitní zábavy odcházím.

Po takovýchhle radostech Napalmed opravdu vítám. Takhle poctivý bordel nádherně protahuje uši zanesené umělými zvuky.

Začínám usínat vestoje, ale nechci si nechat ujít Alfarmanii. Tohle poněkud iracionální (znám akorát dva songy ze splitka s Attestupou, která je tam o pár tříd lepší) snažení se vyplácí, protože Alfarmania strká daleko známější jména s přehledem do kapsy. Pomalý power electronics teror s velice poctivým zvukem skvěle uzavírá dnešek. Je to tak dobré, že mě to probírá z momentálního mrákotného stavu. Alfarmania nevolí cestu maximálního nátlaku, ale postupuje promyšleněji a spíš fyzicky obklopuje děsem. Zvuk doplňuje celkem povedená kolážovitá projekce. Mimo projekci se kapela blíží nazi estetice (kamarád je dokonce ještě před koncertem popsal jako „jeden z těch noisů, do kterých řvou Hitlerovy projevy“), takže je vtipným paradoxem, že vedle říšsky vyhlížejícího (i když poněkud podvyživeného) Švéda stojí říšsky vyhlížející švédský Arab.
 
Hrad VeveříDruhý den začíná slunce někdy v osm ráno, což je dost krušné. Po chvíli ranního zombení si obcházím hrad, kde, jak bizarní po likvidující Alfarmanii, hraje živě country, a přilehlé lesy, načež vyrážím víceméně naslepo z kempu někam do stínu. Krajina kolem Brněnské přehrady je vážně bohatá na zajímavé věci, takže si už po pár kilometrech vyhlídnu zajímavou rokli, vylezu od potoka nahoru, naštve mě houbař na vršku okamžitě po překonání dvousetmetrového převýšení a najdu spoustu lesních jahod. Chilloutovým tempem kloužu zpátky dolů, a protože je mimo les pořád ukrutné horko, jedu asi další tři kilometry, kde narazím na zajímavý kopec, na němž je dole přírodní park a nahoře obora, chilloutovým tempem ho obejdu, sežeru spoustu jahod a postupně se tak zbavuji následků včerejší noci. Na sedmou bezpečně dorážím zpět na hrad.

countryPodobně jako mIZZY jsem nebyl právě nadšený z množství turistů, které dorazilo na hrad; asi by to pro mě zničilo kouzlo místa, kdybych se tam pohyboval víc. Wall of noise Hlukové sekce likviduje, slyšel jsem jen posledních pět minut a už mi pískalo v uších, Ľahkou múzu ignoruji zpovzdálí.

Of the Wand and the Moon představovali před festivalem prakticky jedinou jistou kvalitu. Ale vlastní koncert to poněkud mění. Zeštíhlení doprovodné kapely považuji spíše za pozitivum, ovšem vazbící kytara, příliš tiché či příliš hlasité doprovodné nástroje mění vystoupení na čekání, jaká katastrofa přijde v příští skladbě. Ale i tak byly některé songy nádherné. Kim Larsen vybral oproti DBE spíš průřez tvorbou, nechyběla skvělá I Crave for You (ve druhé půlce se to zlomí hrozně podobně jako anathemácké Fragile Dreams, mimochodem), ale ani spolu s dalšími peckami to prostě nestačilo na odvrácení zklamání.

Už jsem párkrát zmínil v souvislosti s Hradbami Dark Bombastic Evening. Není těžké najít styčné body. Oba festivaly jsou pořádané nadšenci pro nadšence, tváří se poněkud bombasticky, ale mají velice příjemnou domáckou atmosféru. Ovšem kde Rumuni disponují perfektním zvukem a v rámci možností skvělým zázemím, stojí místní s rukama v kapsách. Na hradě nebyl jediný koš navíc. Hradní záchody tolik lidí pijících pivo tak úplně nezvládaly. Kontroly u vstupu prakticky nebyly, což mi nevadí, ale pokud má organizátor touhu na festu neprodělat, mohl by si to zajistit. To samé se stánky – pivní fronty prvního dne prostě donutily řadu lidí k samozásobení. Mám podezření, že za problémy se zvukem mohlo šetření na aparatuře. Zkrátka akce, kam jezdí věci kalibru raison d’etre či Of the Wand and the Moon, by měla být organizována profesionálněji.

Bocksholmu odcházím asi po pěti minutách, abych si nekazil industriální ruiny. Nezajímavá elektronika meets nezajímavý dark ambient.

V mezičase prochází hradem epická trojice křižáků s nafukovacími kachničkami kolem krku a podobnými proprietami. Jeden z nich nese na zádech hrající reprák a jemně nálamaný rytmus ohlašuje Yarrdeshe.

Ještě před ním ale na hlavní scéně hrají italští Teatro Satanico, kteří jsou bohužel stejně špatní jako jejich název. Svou blbostí dokonce překonávají Tábor radosti, neboť ti byli roztomilí, zatímco tady roztomilost ustupuje čiré špatnosti. Operní disko.

Naproti tomu Yarrdeshův set na vedlejší scéně je fajn. Vidlácký grind se sympatickým zvukem kytary a bicími z laptopu uzavírá tenhle bizarní víkend celkem příjemně. Sype to.

Myšlenka Hradeb samoty se mi hodně líbí, ovšem bylo by fajn ji dotáhnout dál než jen k sehnání hradu a tří čtyř velkých jmen. Kupříkladu anotace Hradeb jako festivalu audiovizuálního experimentálního umění postrádá relevanci, nějaký vizuální aspekt stál za něco jen u „handmade“ noisů a o experimentálnosti by se také dalo pochybovat. Ta atmosféra je skvělá, ovšem panující nedodělanost kvalitu poněkud sráží, takže přeji pořadatelům do příštího roku hodně štěstí ve zlepšování. Bez ohledu na to, že já tam nejspíš nebudu, protože mám výrazně jiný vkus než dramaturg festivalu a protože nemám rád, řekněme, pseudoindustrial. Jeden vynikající koncert.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

pivo

Po loňské zkušenosti na zámku v Rosicích jsem byl jasně přesvědčen, že na další ročník Hradeb Samoty musím. Hlavně poté, co byla potvrzena většina vystupujících, nebylo co řešit.

Letos byl festival přesunut do podstatně většího prostranství, a to do jednoho z největších hradních areálů v České republice, na Hrad Veveří. Zůstali jsme tedy stále u Brna, na místě velice blízkém tomu loňskému. Do Veveří to totiž z Rosic je co bys kamenem přes E65 dohodil. Místo konání samozřejmě skvělé, areál odpovídal svou velikostí počtu návštěvníků, pro stany i auta byl dostatek místa, díky prohlídkám jsme se mohli podívat, jak to vypadá i vevnitř, a v noci (viz níže) hrad svou tajemností skvěle přidal na zdejší atmosféře.

Hrálo se opět na dvou místech. Na první stage byl mix známějších neofolkových, ambientních, noisových ad. interpretů a na té druhé hlavně různí DJs s noisovými performancemi. Škoda že se letos jednotlivá vystoupení kryla a nešlo zhlédnout vše. Ne zrovna ideální též bylo, že se hrálo až od půl osmé večer (že byl hrad přístupný přes den i normálním návštěvníkům, bylo ale pochopitelné) a do ranních hodin na poslední vystupující málokdo vydržel. Proběhlo navíc několik změn v programu a posunů, což nebylo taktéž příjemné. Na čepu bylo pivo z Koutu, které v pátek kdovíproč vůbec neteklo, čekaly se na něj hodinové fronty a člověk se mlátil hlavou do zdi, když viděl, jak se dá pěna přehazovat lžičkou. Přes den ale bylo možné pít i Dalešice a Regent v místních stáncích, takže se vedro i letos dalo vydržet, jen jídlo bylo docela drahé.
 
AllerseelenV pátek po odchodu běžných návštěvníků hradu to trochu vázlo. Hlavně již zmíněné čekání na pivo bylo nekonečné a i kapelám chvíli trvalo, než se rozhoupaly. A bylo i dost prohozů. V době, kdy se mi konečně podařilo ukořistit jedno točené v kelímku, už končil Instinct Primal. Pozornost jsem tedy pořádně věnoval až Allerseelen. V případě jejich martial industrialu/neofolku nebylo moc co zkazit. Hodně samplů, chytlavé bicí, Louis de Funès za mikrofonem, hezká slečna s baskytarou, koukalo se na to zkrátka pěkně. Hlavně mě bavila jejich rytmika, ty bicí se samply zněly velmi dobře. Škoda že moc neznám jejich tvorbu, možná bych si je užil ještě více.

Dále následoval 2x Peter Andersson, 2x Švédsko, 2x dark ambient, dva různí lidé a dva projekty. Nejprve hrál Peter Andersson s Deutsch Nepal a já si teprve až teď všiml, že na letošních Hradbách Samoty chyběly židle. Na zaprášené zemi se moc sedět nedalo a odstát celý ambientní koncert je poměrně těžké. Deutsch Nepal mě moc neoslovil, a tak jsem šel na průzkum na druhou, noisovou stage, což se ve výsledku ukázalo jako velice dobrý nápad. Na druhé stage byl jeden nářez za druhým (pro sobotu to platí dvojnásob), a jelikož mi celkem vadilo, že se mnohdy hrálo moc dlouho a furt stejně, tak právě noisy pomáhaly překonat chvíle nudy.

Peter Andersson podruhé, tentokrát Raison d'être, nejspíše největší jméno dark ambientu současnosti. Docela silně mě svými zvuky pohltil, chvílemi jsem se jen trmácel v záklonu se zavřenýma očima, a když jsem zrovna trochu vnímal okolí, koukal jsem hlavně na projekci, která byla fakt parádní a asi nejlepší z celého festivalu. Hodně velká temnota, záběry Kostnice a různých temných míst, do toho šumy, bzučení a jiné pazvuky, jo, tohle se mi líbilo. Bylo to sice opět docela dlouhé, ale krásné.

Tábor Radosti mě příliš nepřekvapili. Spíše potvrdili, že jsou kapelou, která svou hudbu dělá již nějaký ten pátek a ví, jak zahrát. Jejich vystoupení bylo zmáklé, mnohem více taneční než ambientní, vizuálně hezké. A naživo podstatně živější než z alb, kdy songy hrají ve značně remasterované podobě - hlavně ty starší, ze kterých jsem například poznal Syny Světla z první desky. I když zrovna velký fanoušek Táboru nejsem, docela naživo bavili. Škoda jen, že mají z počítačů pouštěné i mluvené slovo, kdyby jej během koncertů odříkali do mikrofonu, bylo by to mnohem lepší.

Poslední a pro mě asi nejlepší věc pátku byli Napalmed. Spíše teda byl, jelikož vystoupil sám Radek, který ale udělal naprostý bordel. Žádné stání za počítačem, hezky ručně s mikrofonem vraženým do pusy. Do toho hromada plechů, „baskytara“ z pružin a pořádný hluk. Potlesk a spokojenost. Bylo však již po třetí ráno, takže Napalmed pro mě byli noise na rozloučenou a následoval už jen spánek.
 
V sobotu po probuzení pařícím sluncem nebylo moc co na práci, jelikož se mělo hrát zas až večer. Zkoumáme tedy okolí, zabíjíme čas, nacpeme něco do žaludku a pijeme, během čeho na nás blbě čumí náhodní kolemjdoucí, kterých se za den vystřídalo hodně, a hraje country kapela. V tomhle byly Hradby v Rosicích lepší, hrálo se od podstatně dřívější hodiny, na festivalu se nemotalo moc jiných lidí a pohodová atmosféra převládala více méně i přes den.

Hluková SekceSobotní program jednotlivých vystoupení se až na časový skluz neměnil a vše hrálo v pořadí, jak bylo naplánováno. První vystoupila kolaborace Hlukové Sekce. Pět lidí na pódiu a všichni dělali bordel, který trval kolem půlhodiny. Na začátek skvělý maglajz k protáhnutí uší. Pro tvorbu hluku byla použita harmonika, tenisová raketa, prázdná flaška od vína a další blbosti. Jo, tohle mě baví, podobných kolaborací klidně více!

Z Lahké Múzy po chvíli mizím. Bylo to bohužel dost podobné loňskému vystoupení a opět mě to zrovna dvakrát nebavilo - ani goth hadry, ani zpěv, klávesy, brnkání na jednu strunu baskytary a ani pózování na pódiu není zrovna kdovíjak úchvatné. Pardon, ale raději pivo, na které se v sobotu naštěstí nemusela stát hodinová fronta, a jde se na...

:Of the Wand and the Moon:! Největší jméno a headliner festivalu? Asi ano, minimálně pro většinu návštěvníků, a i já jsem se na ně těšil. Zde ale musím mluvit alespoň o částečném zklamání. Hráli jen ve třech (na videu z Dark Bombastic Evening, kterým jsem se na koncert připravoval, jich je šest), a to konkrétně Kim Larsen s akustickou kytarou za mikrofonem, jeden pán s elektrickou kytarou a druhý s bubny, zbytek tvořily samply. Jasně, bylo to trochu chudší, ale to se ještě dalo překousnout. Co mě ale hlavně štvalo, byla téměř celý set vazbící elektrická kytara. OTWATM tak byli asi ti, kteří to zvukově odnesli nejhůře, navíc Kimova akustika také nebyla moc dobře slyšet. Když však opomenu zvuk, špatně rozhodně nehráli. Sice z mého pohledu dali nejlepší song Sunspot hned na začátek, dále hodně potěšila třeba Lost in Emptiness a občas post-rocková kytara, ale více vrcholů setu se již nekonalo.

Po úspěchu z páteční noci se opět přesouvám na noisovou stage, kde již trávím většinu večera. Docela dlouho tam hráli Lazy Bastards, kteří mě hodně bavili, navíc se tam objevily i židle, tak jsem konečně sedl a ničil uši v příjemnější poloze. Objevilo se ovšem dilema, zda zůstat na Yarrdeshe, nebo jít na Teatro Satanico. Vidět jsem chtěl obé, čili se holt mezi sety muselo přebíhat.

Začátek Teatro Satanico byl čistě odzpívaný, kdy během krátké chvíle Devis ukázal, že opravdu zpívat umí. Další vystupující mu tak už jeho pěvecký výkon mohli akorát závidět. Zbytek setu už byl hodně industriální, svižný a prokládaný italským zpěvem. Teatro Satanico se ukázali jako fajn spolek, ale rozhodnutí padlo jasně, musím vidět Yarrdeshe!

Hrad VeveříYarrdesh přijel s nějakým kámošem a začali ve dvou, s kytarou a basou. Na hlavách nafukovací kruhy na plavání s kachničkou a dělali... kravál. Yarrdeshe jsem celkem dlouhou dobu neviděl, a tak mě překvapil, jak se svou tvorbou pohnul. Po kytarovém výplachu se přesunuli k počítačům a pokračovali breakcore-noisem a musím říct, zabavili mě na dost dlouho. Yarrdesh tak po pátečních Napalmed byl druhým super noisem před spaním. Stihl jsem poté sice ještě úplný konec Einleitungszeit, zrovna když lítaly jiskry z pódia a muzikanti plivali oheň, ale kvůli časovému skluzu a velmi pokročilé hodině jsem již na další vystoupení nečekal a rozhodl se už vyhledat stan, zalehnout a nabrat síly na cestu domů.

Z čtvrtého ročníku Hradeb Samoty jsem ve výsledku opět odjížděl nadmíru spokojený. Akcí, které jsou zaměřené na podobnou hudbu, u nás zrovna moc není a těch, které se konají na podobných místech, už vůbec ne. Z Rosic jsem byl loni nadšený o něco více, ale za to mohl nejspíš hlavně první kontakt s tímto festivalem. Krom pár drobností, jako fronty s pivem, problém se zvukem a časový skluz, bych na Hradbách Samoty jinak velké chyby nenašel, takže jsem rád, že na podobný festival můžeme zavítat i u nás.

Fotky © mIZZY

aktuálně

diskuze