Login Search
Hellfest 2014 – den třetí

Hellfest 2014 – den třetí

  • kdy: 22. 6. 2014
  • kde: Francie, Clisson

I monster lunapark jako je Hellfest si lze užít celkem v pohodě a v klidu, jeden den tedy určitě. Zrušení Urfaust sice zamrzelo, ale jinak převládá spokojenost, v případě Ulcerate, Emperor a Dordeduh nadšení!

Hellfest 2014Nemám rád velké festivaly. Velký festival pro mě začíná tak na 1000 a více návštěvnících. Na stránkách Hellfestu je po letošním ročníku návštěvnost uváděna hrůzostrašnou cifrou 150 000. Ne. Tam fakt nechceš. Každý ale máme nějakou tu zásadní „srdcovku“, kvůli které jsme ochotni ledasco překousnout. Dobře, těch srdcovek je třeba i víc a je těžké a vlastně i zbytečné vybrat jen jednu nejzásadnější kapelu, ale řekněme, že kdybyste byli na mučidlech a museli si vybrat, po chvíli by z vás (krom dalších věcí) to jedno jméno vypadlo. U mě by to bylo jméno EMPEROR. V roce 2006, v době prvního koncertního reunionu (upřímně doufám, že toho studiového se nikdy nedočkáme) nebyly prostředky, lidi ani dostatek odhodlání, znovu jsem ale tuhle šanci propásnout prostě nemohl. Naděje, že se letos ukáží někde (po)blíž, vzala brzy za své a vzhledem k tomu, že den, kdy měl Císařpán Hellfest svou návštěvou poctít, nabízel i další velmi zajímavá jména, bylo jasno.

HellfestHellfest - areál18. června 2014, vyrážíme s Týnou z Prahy do Paříže autem sjednaným pomocí jízdomatu (moc šikovná věc). Další den dáváme celodenní prohlídku francouzské metropole, zvládáme valnou většinu známých „highlightů“ (překvapující byl zejména fakt, že najít v Paříži Eiffelovku není úplně snadné) a klapnul i nocleh skrze couchsurfing (taky moc šikovná věc). Den na to, po úmorném hledání vhodného místa ke stopu směr Nantes, nás celkem rychle Hellfest - areálnabírá pán trochu připomínající Asterixe a posouvá nás o dobrých 380 km, do malebného bretaňského městečka La Gacilly (příznivcům fotografování, popř. jisté kosmetiky možná nebude toto jméno neznámé). V sobotu, 21. Června, v odpoledních hodinách celkem v pohodě dostopujeme až do Clissonu, u kterého se Hellfest koná. Stan stavíme v „prozatímním kempu“ na kopečku kousek od kruháče s obří kytarou a hlavní bránou festivalu. Lístky máme jen na neděli a vstup do oficiálního, oploceného kempu je návštěvníkům umožněn až po výměně lístků za náramky (absolutně bez problémů a čekání). Ranní prohlídka oficiálního kempu nás ale od přesunu do něj nakonec odrazuje, kromě plotu jsou tu jen samá negativa – kromě šíleného kvanta lidí, stanů je to i celkem velká vzdálenost od podií, nutnost pokaždé překonávat vysokou tribunu se schody vedoucími z kempu do areálu přes místní silnici a hlavně všude se vznášející žlutohnědý prach, který stany zbarvil do stejného odstínu. Většina kempu a vlastně i festivalového areálu celkově připomíná vyprahlou step až poušť. Zůstáváme, stejně jako spousta dalších lidí v kempu „prozatímním“, což se ukazuje jako dobrá volba.

The Ruins of BeverastThe Ruins of BeverastKvůli logistice a uspokojování základních potřeb láčkovce se nakonec dohrabeme až chvíli po poledni na THE RUINS OF BEVERAST, kteří zrovna začínají hrát na Temple stage. Ta se nachází uvnitř obřího (a když píšu obřího, tak myslím opravdu OBŘÍHO) stanu, v jeho druhé polovině je Altar stage. Stany, i když v nich je pořád dost teplo, přece jen tlumí sluneční žár (venku je přes 30 stupňů), na rozdíl od jejich okolí tu zbyla ještě nějaká tráva, takže tu není tolik prachu a hlavně je možné si zde kapely temnějšího ražení vychutnat alespoň v relativním přítmí a se světelnou show i přes den. TRoB hrají mix black/doom/death metalu, valícího se povětšinou ve středních tempech, sem tam je střídá taková středně rychlá sypačka, občas zase pomalý doom. Jsou tu cítit dávné časy, zatuchlina, občas sakrální a okvltní nálady, které tu a tam podtrhují klávesy a démonické a „vzývací“ samply. Jejich snažení se o temný středověk na mě ale jak z nahrávek, tak i v živém provedení, funguje… nevím… tak nějak napůl. Dobré nápady a linky střídají i nudnější a až příliš zdlouhavé pasáže. Naživo je na vině i zvláště zpočátku až příliš přebasovaný zvuk, jakmile se kolos rozjede, basa a kopáky z velké části pohřbívají bzučivé kytarové linky. V druhé polovině setu, během Daemon a (myslím, že) I Raised This Stone as a Ghastly Memorial, se zvuková situace stabilizuje, pochválil bych správně naechovaný a ohavný growl Alexandera a i povedené „epické“ sborové zpěvy, s kterými mu pomáhali kytarista a basák. Celkový dojem – ale jo, vlastně docela fajn, v klubu bych jim asi ještě jednou šanci dal.

UlcerateUlceratePak pár kroků doleva před Altar stage, kde zrovna dozvučují ULCERATE. Pro mě asi druhý největší tahák festivalu a hned na úvod musím říct, že jejich vystoupení bylo opět naprosto výborné a zničující, a to i přesto, že hráli jen ve třech. Zpočátku sice zvuk trpí stejnými neduhy jako u kapely předchozí, kvůli přebasovanosti a nevyváženosti je kytara dost nekonkrétní a v Jamieho salvách občas úplně zaniká, první skladbu vlastně vůbec nepoznávám (prý Await Rescission). Situace se naštěstí celkem rychle zlepšuje a v průběhu druhé Dead Oceans už to začíná pohlcovat a vraždit. Zdůrazňování faktu, že jsou Ulcerate naživo dokonale seřízená a přesvědčivá mašina je nošením sov do Athén, poznamenám spíš, že snad až na několik málo míst mi tam ta druhá kytara vlastně nechyběla, zvláště díky vytaženější base. Kromě Oceánů došlo i na Cold Becoming a překvapivě dobře naživo fungovala i Weight of Emptiness, která mi na posledním albu přijde jako slabší článek. A i když mám Ulcerate hodně rád, nečekal jsem, že mi z jejich produkce bude dobrou polovinu setu běhat mráz po zádech a to i v tom vedru, které panovalo. Nejvíc v závěrečné Everything is Fire, která tuhle 40 minutovou apokalypsu dokonává. Ugh! Tohle bylo fakt… totální!

 
DordeduhDordeduhNabouchaný program nedělního odpoledne nedává ani moc času na vydechnutí a za několik málo minut už se v sousedním (Temple) stanu rozeznívá intro a následně i troubení na tulnice ohlašující začátek setu DORDEDUH. Po nelítostném masakru od novozélandských, byla ta jejich temně zelená, progová Transylvánie spíš příjemný relax. Srovnám-li s koncertem před měsícem, tak ve Vopici jsem si samozřejmě kromě komornějšího prostředí užil lépe nazvučené bicí a basu, na Hellfestu zase byl trochu více slyšet cimbál, toacă a samply folklórních nástrojů a přišlo mi, že Hupogrammos zde měl buď lepší (a lépe nazvučený?) mikrofon, nebo měl jen pěvecky obzvláště dobrý den, a jestli jsem měl jako puntičkář před měsícem dojem, že čisté zpěvy v několika málo místech nebyly úplně 100%, tentokrát zpíval snad lépe než na desce. Zazněly skladby Dojană, Zuh, Cumpăt, Pândarul a vrcholem byla opět úžasná Jind de Tronuri, aneb nejlepší nakonec. Dordeduh prostě opět parádní!

 
Na Altaru už to drtí praotcového grindu Repulsion, kteří mě loni na HP sice bavili, ale teď na ně nějak není nálada, je třeba i ulevit nohám a uším, takže se jdeme vyvalit k Valley stage, která je opět uvnitř velkého stanu, na sporé zbytky travního porostu. Uši dlouho neodpočívají, neb tu po chvíli začnou zvučit BLACK TUSK. Jejich set se měl překrývat s Urfaust, ale ti den před koncertem účast zrušili (z rodino-zdravotních důvodů), což dost zamrzelo, ale co se dá dělat… Takže nakonec setrváváme i na set BT s tím, že by nás ten jejich corovější sludge/stoner metal naživo mohl teoreticky bavit. Po 3-4 skladbách ale znuděně odcházíme, kytary hrají celkem kulový, chybí nápady a ani to nebylo nijak zvlášť těžkotonážní. Bubeník sice nebyl úplně marný, pánové se snaží „dělat show“, ale nejzajímavější byl na celém vystoupení vlastně basákův fous. Nebaví. K setrvání nás nepřiměl ani black/speed´n´roll za Urfaust zaskakujících, personálně spřízněných Heretic, a protože nás až do Emperor nic moc nezajímá, táhneme na pár hodin pryč z areálu.

ClissonClisson - hradV rámci intermezza stíháme prohlídku přilehlého Clissonu. Celkem pěkné městečko, ve kterém je typická architektura staré Francie zkombinována s prvky upomínajícími na Itálii (zdejší zbohatlíci prý v minulosti pobývali v Toskánsku). Je tu pěkný kostel a až překvapivě rozsáhlý a mohutný hrad (resp. jeho velmi dobře zachovaná zřícenina), postavený převážně ve 13. století, který byl pro veřejnost po dobu konání Hellfestu otevřen zdarma, davy se tam ale kupodivu (?) nehrnuly, my možnost prohlídky využili a stála za to. Pod hradem se kolem řeky rozkládá cosi jako botanická zahrada (je tu i bambusový lesík), vhodná k odpolednímu zevlení. Oproti Josefovu, kde je během konání BA v ulicích celkem šrumec, je v Clissonu vlastně klid, metalových fanoušků naprosté minimum, bary klidně zavírají už během odpoledne, jako by se nic nedělo.

EmperorLehce po deváté večerní už ale zase spěcháme do areálu, neb se blíží hodina H, resp. hodina E. Vlastně až teď se poprvé dostáváme na prostranství před oběma Main stagemi (stejný model jako na BA – jedna hraje, druhá se připravuje). Obava z toho, že svoje „hrdiny“ uvidím jen jako nepatrné postavičky kdesi v dáli, se naštěstí nenaplňuje a daří se nám dostat celkem blízko k podiu (odhadem tak cca 20. řada, což vzhledem k velikosti akce hodnotím jako úspěch). Start koncertu má stylové načasování - přesně do doby soumraku, kdy se den za zvuků Intra (toho z In the Nightside Eclipse přirozeně) proměňuje v noc. Tisíce „paroháčů“ hrozí směrem k nebi a EMPEROR v sestavě Ihsahn, Samoth, Faust (+ Secthdamon a Einar Solberg) za mohutného skandování (spousta francouzského „emperrrorrááčkování“) nastupují a spouští Into the Infinity of Thoughts… Moje nadšení (konečně je vidím naživo!) však po pár minutách mírně opadá – opět kvůli nevyváženému zvuku. Kytary jsou pod palbou bicích slyšet jen slabě a klávesy téměř vůbec (na …Eclipse je to vlastně naopak) Emperora co naplat, že všichni zúčastnění hrají výborně, prostě to úplně nefunguje, jak bych si představoval. Zvuk se ale naštěstí zlepšuje, vyvažuje a od třetí Cosmic Keys… mě už černokněžníci zase mají plně ve své moci. Černokněžníci? Hudebně určitě, co do image jsou Emperor poměrně civilní, žádné brnění, malování, stahováky ani přehnané pózy se nekonají, obrýlený Ihsahn si frontmanství odbyl jen tak „aby se neřeklo“, představuje Fausta a děkuje fanouškům jako normální člověk (bez motherfuckerů), ten večer šlo jen a jen o hudbu. Jak bylo oznámeno, zaznělo celé In the Nightside Eclipse, a zaznělo naprosto skvěle. Ale jo, jasně, radši bych si poslechl celé Anthems…, Promethea, nebo průřez diskografií, ale i tak jsem za tuhle (nejspíš neopakovatelnou) šanci poslechnout si (dle mého) nejlepší blackmetalové album 1. poloviny 90. let takhle pěkně vcelku moc rád. Když nepočítám ty první dvě skladby, zvuk byl vlastně výborný. Všechny nástroje zněly tak autenticky, jak jen to bylo možné, dokonce i bicí zněly poměrně přirozeně (v rámci možností monster festivalu samozřejmě). Ihsahn sice už dnes nedokáže skřehotat jako tenkrát, ale potěšilo mě, že se té staré poloze snažil přiblížit, co mu hlasivky stačily a odeřval to, občas skvěle doplňován Secthdamonem, naprosto parádně a dal to i s veškerými těmi „uegh, ugh, aaargh“ apod. Trochu jsem se obával, jak to dá EmperorFaust (radši bych to viděl s Trymem, ale jelikož nejsem Japonec, mám smůlu), ale i ten mě příjemně překvapil a odbouchal to naprosto přesně, s feelingem, energicky, prostě s naprostým přehledem. Atmosféru vystoupení skvěle podtrhla hra světelného parku, kouřomety, sem tam i plamenomety a ani na výbuch na konci The Majesty of the Nightsky se nezapomnělo. Publikum příjemně zfanatizované, Ihsahn ho vlastně ani nemusel nijak zvlášť hecovat, fanoušci reagovali, hrozili, skandovali a i tu o Satanovi zpívali zcela spontánně. Já taky, nešlo to jinak. Nádhera. Doznělo Inno A Satana, minuta „emperrrorráčkování“ a kapela je zpět. V přídavku došlo na věci z dema – Ancient Queen a Wrath of the Tyrant a nemůžu si pomoct, ve své jednoduchosti jsou i tyhle věci prostě geniální a zvláště Wrath… byla v živém provedení až nečekaně strhující (k dokonalosti chybělo jen to zahoukání sýčka – Secthdamon v tom místě alespoň symbolicky zařval :)). Co dodat? Splněný sen! Císař je jen jeden, sláva Císaři!

 
Teď by pro mě za mě festival mohl klidně skončit, ale když už tu jsme, tak se na ty BLACK SABBATH teda mrknem – neasi! Na ně se přišel podívat pravděpodobně celý Hellfest, ale i tak se nám podařilo dostat se na pozici, ze které jsme „dědky“ celkem dobře viděli. Kus setu jsem viděl loni v prosinci a dojem, že jim to i v jejich věku šlape opravdu výtečně, se mi znovu potvrzuje, stejně jako ten, že i Ozzy má momentálně zase trochu lepší pěvecké období, pakliže se na výkon soustředí a zbytečně neblbne (když blbne, tak mu to samozřejmě ujíždí). Zatleskáme si na War Pigs, parádní jsou i klasiky jako Into the Void a Snowblind, ale u Age of Reason se pomalu začíná vkrádat nuda a tak vydržíme už jen na doomovou klasiku Black Sabbath – tahle vykopávka má v sobě i přes svou letitost strašnou sílu a i Ozzy jí odzpíval nad očekávání skvěle. Mimochodem s tím svým kvltovním „I can´t hear you!“ vyloženě otravně plýtvá, stejně tak i „Kuku!“ přestalo být brzy vtipné. No nic, Sabbath sice dobří, ale necelá hodinka nám stačila a za doprovodu Behind the Wall of Sleep to bereme obchvatem kolem několik desítek tisíc hlav čítajícího davu k Altar stage…

 
…abychom mrkli na rarachy 1349. Odoláváme pokušení svézt se během Sabbathů na ruském kole, nejspíš to byla chyba, 1349 totiž opět za moc nestáli. No takhle, viděl jsem je teď potřetí a pokaždé měli dost špatný zvuk. Tentokrát to byl ale opravdu totálně přeprasený a bestiálně převýškovaný noisecore a nejkomičtější na tom celém byl fakt, že „hvězdný střelec“ Frost nebyl téměř vůbec slyšet (!), max. jako nějaká slabá a nekonkrétní změť zvuků. Ucho se v tom bordelu snaží marně vyznat, lovit linky, čekám na nějakou věc z alba Beyond the Apocalypse, které mě kdysi docela bavilo a po chvíli skutečně poznávám Chasing the Dragons, ale vzhledem k téměř neslyšitelným bicím to nemá žádné koule a převýškovaný noise vítězí nad hudbou (a v tomhle případě to není dobře). Při odchodu slyším, že Frostovi v závěru setu snad i dokonce vytáhli rytmičák, byť zněl velmi podivně, ale vracet se nám do toho bordelu už nechce. Na chvíli si jdeme odpočinout a napít se ke stanu, pak se naposledy vracíme do areálu na druhou polovinu setu festival uzavírajících OPETH. Stíháme fajnovou Hope Leaves, skvělou Deliverance, trochu Åkerfeldtova tlachání a poměrně vtipné manipulace s publikem, které mu zobe z ruky a na závěr geniální Blackwater Park. Zvuk skvělý, stan(y) plný, Åkerfeldtův growl oproti loňsku sice krapet slabší, ale jinak výborná tečka na závěr. Mimochodem – všimnul jsem si na festivalu poměrně velkého množství seniorů a spousta z nich měla právě trička s logem Opeth.

Hellfest - HellcityHellfest - areálZávěrem pár dojmů k Hellfestu obecně. Zvláště po setmění působí jako lunapark, je tu spousta dekorací, „metalové městečko“ a spousta dalších „atrakcí“ a tenhle dojem umocňuje funkční ruské kolo. Důchodce jsem už uváděl, stejně tak tu bylo i dost rodin s dětmi. Bál jsem se toho enormního množství lidí, ale nakonec se to ten jeden den dalo přežít celkem v klidu, těch 150 000 lidí se tam samozřejmě nikdy nepotká v jeden moment, vlastně ani v jeden den, spousta lidí měla jen jednodenní lístky, areál zvládá, prostor před Main stagemi je opravdu obrovský a ani při Black Sabbath nebyl nijak velký problém tímto prostorem projít. Stejně tak jsem kupodivu nezaznamenal žádné větší fronty, u vstupu do areálu jsem Hellfest - areálHellfest - areálsnad nikdy nečekal víc než 2 minuty. K cenám mnoho nepovím, moc jsem je nestudoval, ale za 2 dcl vína a 0,33 PET lahvičku vody člověk vyplázl 6,5 eura. Šílený. Pivo jsem v areálu ochutnal jen jedno malé, když už nešlo za nic jiného utratit zbylý žeton (1 žeton = 1 euro). Klasické vodové europivo, ale ne vyloženě hnusné, bez pachuti. Jediným větším problémem byl všudypřítomný prach, těžko říct, co s tím, možná občas pokropit? Světla super, zvuk (až na katastrofické 1349) vždy zlobil jen zhruba první dvě skladby, teď mě napadá, že jediní Sabbati ho měli skvělý už od prvních tónů. Výrazně zamrzelo zrušení Urfaust (a trochu i Aluk Todolo + prohození setů Vreid/Windir se Sólstafir, kvůli kterému se Islanďané nakonec třískali s Emperor, ale to nebylo nic zásadního). I tak převládá spokojenost, v případě Ulcerate, Emperor a Dordeduh vyloženě nadšení.
 
--
 
VitréVitréDen po festu vyrážíme stopem poznávat krásy Bretaně a pak i Normandie, zmíním jen pár nejzajímavějších míst: Vitré – krásně zachovalé středověké městečko, působící až snovým dojmem, pitoreskní domy s hrázděným zdivem, ohromný hrad a katedrála, minimum turistů, domovské město Natural Snow Buildings. Vannes – vlastně něco podobného, jen bez hradu a NSB, zato s přístavem. Carnac – 4 km dlouhé aleje menhirů, neolitické tumuly a dolmeny. Rouen – město, kde upálili Johanku z Arku a pak jí na stejném místě postavili kostel, který ale vypadá, že je tam spíš uctíván Dagon, nebo Pyramid Head ze Silent Hill. Místní katedrály trumfnou i Notre Dame v Paříži. Renesanční orloj. Nantes – nejhezčí výhled na město je od domu, kde žil a tvořil Jules Verne. VitréVitréMůžete se tu svézt na mechanickém slonovi a za vidění stojí i zámek/hrad vévodů bretaňských. Z méně známých pařížských sakrálních památek zaujal zvláště interiér starobylého kláštera Saint-Germain-des-Prés. Obecně se ve Francii stopem jezdí skvěle, málokdy jsme čekali víc než 10-15 minut. Lidi vesměs fajn, dá se přežít i s naprosto minimální znalostí francouzštiny a klišé, že Francouzi jsou nafoukaní a odmítají mluvit anglicky (za předpokladu, že tedy alespoň trochu anglicky umí) dle mých Rouenzkušeností není pravdivé.