Login Search
PSYCHOTIC WALTZ, GHOST SHIP OCTAVIUS

PSYCHOTIC WALTZ, GHOST SHIP OCTAVIUS

  • kdy: 02. října 2019
  • kde: Badehaus, Berlín

Zahraniční návštěva hudebních hodů, servírovaných zejména Psychotic Waltz, se opět vyplatila. Emoce zabalené v dokonalém zvuku.

Tak po delší době opět jeden koncert ze zahraničí. A opět se vyplatilo zajet si trochu dále - v Berlíně jsem byl naposledy 11.12.2008 na koncertu Opeth a Cynic (dvojreport ze stejného turné z Madridu a Vídně), minulý rok se nakonec podařilo Armored Saint dovézt do Prahy, takže cestovat nebylo třeba. Ale srdíčko se znovu rozbušilo o prázdninách, kdy Psychotic Waltz vypustili informaci o dokončení nahrávání nové desky, podpisu smlouvy (InsideOut) a (skoro) německém miniturné (5 zastávek).

Před Badehaus přicházíme právě včas (jdeme prakticky s davem – chytili jsme se metalové mikiny Deserted Fear). Opět se potvrdila německá přesnost – začalo se hned po 19:00. Jak si ale později v klubu všímáme – od 23:00 je tady Berlin Indies Night, takže je jasné, že plán na odchycení posledního metra určitě vyjde. Hlavním tahákem předskokanů Ghost Ship Octavius je bezesporu bubeník legendárních Nevermore - Van Williams. Společně s Mattem Wicklundem (ex-God Forbid) pak našli skvělého zpěváka v osobě Adōna Faniona, jehož falzet může upomínat třeba takového Tima Aymara (Control Denied). V této sestavě nahráli obě dosavadní desky – z loňska Delirium a eponymní debut 2015. Hudba v určitých momentech připomíná i bývalou Vanovu skupinu - ale není to v žádném případě klon. Postrádá totiž temnotu a depresi, kterou navíc dotvářely i texty Warella Danea, a je daleko přímočařejší. Je to v podstatě čistě progresivní metal. Asi největší radost mi udělalo zařazení otvíráku z debutu Saturn and Skies, která však popírá vše výše popsané. U téhle skladby mrazí a věřím, že kdyby GSO něco od Nevermore zahráli živě (a ta šance tu prý do budoucna je - po koncertě jsem se s Vanem bavil), byl by to excelentní zážitek. Z nové desky zazněl epický otevírák - Turned to Ice, bohužel ale i cajdák Edge of Time, který ale vynahradila další palba Saturnine. Živě kapela změnila nástrojové obsazení – Adōn měl na starosti basu (a byly party, kdy to nebylo jen do počtu) a ke druhé kytaře se postavil další Švéd Jakob Björnfot. Ten byl vlastně nejaktivnějším členem vůči publiku – často se mezi skladbami snažil spontánně komunikovat přes Adōnův mikrofon, který se tak často zmohl jenom na poděkování. Opakem byl Matt, po celou dobu uzavřený do sebe a soustředěný na hru. GSO používají i samply a možná v tom byl kámen úrazu, že ne všechno v odposleších sedělo a v jedné skladbě (tuším Bleeding On the Horns) začínali snad napotřetí? („Just kiddin‘“, jak ale řekl Adōn). Zvuk byl tím pádem lepší dál od pódia, kde se vše pěkně pojilo. Jenom pro představu – Badehaus je něco jako pražská Modrá Vopice, jenom celý bar by byl z boku nad schody (tady za zdí) a zvukař rovněž seděl po straně. Tady to byl prostě TEN pocit, když sledujete práci bubeníka (pro mne jednoho z nejlepších) na 3 metry... Klasické kouzlo klubových koncertů zafungovalo a naprostá spokojenost. Drobnosti nehrají roli, podstatný je výsledný dojem.

A bylo plno – na GSO ještě ne, ale než jsme si stačili koupit na baru pivko, už se pomalu začínalo. Narval jsem se do třetí řady a už se odsud nehnul – nebylo kam. Zvuk? Fantazie! S Psychotic Waltz jezdí vlastní zvukař, Buddy Lackey (nebo chcete-li Devon Graves) ho i vychválil během setu, takže se v podstatě vše podstatné vyladilo při první, resp. druhé skladbě. Začínalo se tradičním intrem Sleeping Dogs debutu A Social Grace. Téhle desce bude příští rok 30 let a stále je pro mě tou nejzásadnější, která mě přivedla na stopu divnometalů. Divnej název kapely, divnej obal, divný lidi. Prostě láska na první pohled i poslech. Buddy v některých skladbách využívá příčnou flétnu, což kapelu opět činí odlišnou od všech dalších ansámblů (moc kapel kromě klasiků Jethro Tull, a doomových spolků, mne opravdu nenapadá). Poprvé do ní fouknul právě ve druhé skladbě, a první novinkové Pull the String (bude se to dost plést s Hanging on a String), a tady byl asi jediný zvukový problém, protože skoro nic nelezlo ven. Ale stačilo pár pohybů šavlí a všechno se srovnalo.

Nová deska bude nakonec až příští rok, po koncertě jsem se z basáka Warda Evanse snažil vypáčit aspoň titul, ale nechtěl ani naznačit. Ke konci setu pak zazněla ještě jedna zbrusu nová věc a ani tentokrát není název zcela šťastný – Back in Black. Naštěstí skladby nejsou o názvech, ale o hudbě samotné a opravdu je na co se těšit. Obě skladby naprosto přesně zapadly do setu, jelikož ten se skládal jak z vypalovaček, tak i lyrických cajdáčků. Novinky jsou ve středním tempu, rytmické zvraty (pokud jsem takhle na první poslech mohl zachytit) nejsou až tak výrazné, ale stále to jsou typičtí Psychotic Waltz – jednoduchý, ale přitom úderný riff, klenuté vokální linky, skvělá sóla a samozřejmě celkově netradiční stavba skladby. Ačkoliv hudba Američanů může budit dojem jednoduchosti, opak je pravdou – tady se pořád něco děje, skladby nejsou podle šablony sloka-refrén, ale neustále mění náladu a tím probouzí emoce. Při Morbid už mi naskakuje husina – geniální hladivý klavír a do toho brutální riff. PW, podobně jako GSO využívali samplované klávesy, bez kterých by právě (nejen) tahle skladba byla poloviční. Dokonce i ploužáky, které mě u jiných kapel většinou nudí, tady mají zcela jiný rozměr.

Musím se ještě jednou (a snad naposledy) vrátit k Nevermore, kde to cítím hodně podobně. Velmi tomu pomáhá Buddy svým zpěvem, kterým dokáže neskutečně čarovat (taková ta plačtivost a naléhavost v hlase, to se nedá naučit, imitovat, to se musí prožívat) a nutno poznamenat, že za těch 30 let neztratil nic ze své síly. V mnoha skladbách jsou i po té době určité pasáže, které mě stále posílají do kolen – u Halo of Thorns brečím štěstím – v podstatě takovej divně rozporcovanej hevač, ale má to sílu jako bejk (to zlověstné chachá na konci, než přijde sólo!), proplétající se kytarová sóla v ...And The Devil Cried. Nebo I Of The Storm, kde to žene kupředu hlavně Norman Leggio - tady je to zase pro změnu na začátku taková krásná kopáková bramboračka! Těžký vymyslet, ještě těžší zahrát! Norm mě překvapil, že to je taky takovej trpaslíček jako Mike Bordin, ale podobně usměvavej a pohodovej týpek. Za celý set udělal jednu jedinou chybičku, kdy nechytil začátek Into The Everflow a musel se srovnávat až v půlce první sloky. Budu se opakovat, ale i přes zdánlivou jednoduchost tohle není žádná sranda - Buddy jede vokálem úplně mimo rytmus – protahuje slova, předržuje, u kytar se taky není čeho moc chytit… Těžká písemka. Ale aspoň je vidět, že to jsou jen lidi a berou to jako zábavu. V podstatě mi to bylo hrozně milé. Stejně tak milé a sympatické je, že Psychotic Waltz hrají stále ve stejné sestavě (nepočítám krátké období před rozpadem), která je ale pro živé hraní trochu problematická, jelikož je Brian McAlpin na vozíčku (v roce 1984 měl autonehodu). Opět trochu odbočím, jelikož Dan Rock málem dopadl stejně, když spadnul při slaňování mostu. A váže se k němu ještě jedna historka. Nemohl jsem se ho totiž nezeptat na kultovní fotku v bookletu Into The Everflow, kde je oholen pouze na jedné straně obličeje. Nikdy bych si nemyslel, že byl důvod tak prostý – během natáčení desky (v Německu s Ralfem Hubertem z Mekong Delta) se neholil, a když kapela jela na focení, tak se mu ve strojku vybily baterky. Nejméně výrazný mi během celé show přišel Ward Evans - jeho basa by si zasloužila trochu povytáhnout, kdybych měl být hnidopich.

Zpět k setlistu – z mého stále ještě nejoblíbenějšího debutu zazněla dobrá polovina skladeb, včetně A Psychotic Waltz, ke které Buddy dal historku, proč se takto pojmenovali (původní jméno bylo Aslan), nebo „květinovým oparem načichlá“ I Remember. Z Bleeding (které pomalu ale jistě u mne na žebříčků desek stoupá stále výše a výše) temná Locust, kde Buddy trhavými pohyby připomínal jakousi kudlanku nábožnou. A i když byly do setu zařazeny i velmi srdceryvné skladby jako Ashes nebo Haze One, vůbec to nebylo na škodu, člověk si aspoň mohl vydechnout a pořídit nějakou tu fotku. Mimochodem na nešvar natáčení celého setu Buddy upozornil hned na začátku („vy co si natáčíte celé skladby, nejste tady, nevnímáte hudbu, prosím, nedělejte to, buďte tady a teď s námi), což vzbudilo sice velký ohlas, ale přesto se našli jedinci, kteří se schovávali za displejem svého telefonu. Asi jediný moment, kdy se opravdu nefotilo a nenatáčelo, byla právě druhá novinka Back In Black, kde o to Buddy znovu požádal.

Psychotic Waltz v podstatě odehráli jeden předlouhý set, s minimálními pauzami mezi skladbami. Když si Buddy po poslední Nothing odběhl, byl okamžitě vyvolán zpátky (ono taky dostat Briana s vozíkem z pódia a pak zase na něj je trochu logistický problém) na přídavek. Docela mne překvapilo, že to byli Black Sabbath a nikoliv (trochu toužebně očekávaní) Nevermore. Fakt jsem si to dlouho myslel i proto, že Buddy na sobě měl triko Sanctuary s Warrelem Danem. Ale Black Sabbath jsou oblíbenou kapelou, koneckonců už mají na Into The Everflow cover Disturbing The Priest (mimochodem tahle verze je lepší než originál!). A Children of the Grave sedí i k nicku Devon Graves, který Buddy používal v Deadsoul Tribe.

Jestliže bych měl jmenovat nějaké mínusy, tak jedině že bych si klidně dal ještě nějaký nášup – je škoda, že nezahráli hitovku Spiral Tower, která před 8 lety ve Vídni nechyběla, nebo strašidelně krásnou Faded (tu zatím hráli pouze v Americe). Ale vypadá to, že příští rok by obě mohly být zařazeny. Zrovna u Spiral Tower jsme se zapovídali i o Norech Spiral Architect a skutečně ano – inspirace názvem je potvrzena a ba co víc, dokonce to propojení je daleko těsnější, než jsem si myslel – zpěvák Øyvind Hægeland je velkým fanouškem PW a se svou kapelou Son-IC dokonce natočil cover Another Prophet Song.

Prostě - 90 minut neustálých změn rytmů, disonantních sól a šamanismu, obalených podmanivým hlasem vyprávějícím zvláštní příběhy, uteklo neskutečně rychle. Pořád ten večer nemůžu dostat z hlavy, tudíž... Až příští rok budou Psychotic Waltz na turné a zase by u nás chybělo datum, pojedu ven do třetice!

Setlist

Sleeping Dogs
Pull the String
Morbid Play
Halo of Thorns
Northern Lights
A Psychotic Waltz
Only in a Dream
Haze One
Mosquito
Ashes
Locust Play
Into the Everflow
I Remember
...And the Devil Cried
I of the Storm
Back to Black
Nothing
Children of the Grave (Black Sabbath cover)

Cesta do Berlína

Z původně zamýšlené velkovýpravy jsme nakonec zůstali jen dva. O to snažší bylo ale plánování: autobusem tam i zpět za 24 hodin (doslova, jelikož při cestě tam, ale hlavně zpět jsme nabrali slušné zpoždění kvůli nehodám), k tomu jsme si dali malou procházku centrem a obří večeři v echt německém pohostinném zařízení (výborná pšenka).

Po skončení koncertu se samozřejmě ometáme v klubu co nejdéle – Berliner Berg IPA do nás padá jedna za druhou, do toho se motáme kolem muzikantů, kteří v poklidu balí a neváhají si za bar zajít na lahvinku. Všichni jsou neuvěřitelně v pohodě – jednak kvůli opravdu povedenému hudebnímu večeru, ale zejména kvůli návštěvnosti. Podle mě velká škoda, že nebylo více merche – pouze trika jak u GSO, tak PW, ale i tak jsme oba podpořili každý po jedné z kapel.

Krátce po půlnoci se přesouváme na nedaleké nádraží – cestou míjíme davy mladých, kteří se jdou bavit – Badehaus je totiž jenom jedním z klubů, které vznikly v prázdných halách (je zde třeba i bouldrovací stěna a skatepark). Trochu se podivujeme, že takhle pozdě, ale patrně to bylo tím, že následující dva dny jsou v Berlíně oslavy sjednocení. Taky vidíme v akci místní policii, která asi řešila nějakého chmatáka, ale tečkou je busking mladého kytaristy přímo na nádraží (u nás by ho asi orgáni hodně rychle vyprovodili). Tady ale parta mladíků rozjela na akustický set klasický metalcorový veslování, děda o berlích vyťukával rytmus... neskutečné. Na přestupu v metru si kupujeme další pivka, čímž ve vagónu upoutáme pozornost rozjařené trojice mladíků věku 17 let a nastupujících kariéru profesionálních vojáků. Na konečné metra pak hledáme odjezdové stanoviště a docela se děsíme – žádné nástupiště, ale jenom sloupek. Nu což, pivo neuškodí, takže bleskově nacházíme nonstop (hernu), kde sledujeme, jak rychlý může být sešup ze 4000 € na nulu. Hrozná závislost. Autobus nám ale nakonec přijel, měl teda asi 30 minut zpoždění, pršelo, ale v našem stavu nám to bylo trochu jedno, obzvlášť když jsme na zastávce nebyli sami a navzájem se tak ujišťovali, že jsme všichni na správném místě. Takže asi ve 3 konečně usínáme.

Musím říct, že tohle byl jeden z výletů, na které se nezapomíná – spousta pozitivních věcí, zábavy a hlavně skvělé hudby, takže už znova čekám, kdy se zase objeví nějaké to venkovní lákadlo. Doufám, že to do třetice nebudou muset být zase Psychotic Waltz a nějaký tuzemský promotér je konečně doveze. Ale i kdyby ne, jak jsem uvedl výše – na tuhle kapelu pojedu vždycky!