SOAP&SKIN
- kdy: 20.9.2012
- kde: Brno, Fléda
Na dlouho dopředu avizovaný koncert téhle rakouské senzace jsem se těšil jak děcko. Zvláště proto, že jsem Anju objevil až těsně po vychvalovaném pražském koncertě z března tohoto roku.
Na Flédu jsem dorazil nesmyslně brzy, ale když se ani kolem původně plánovené osmé hodiny nestačilo kolem baru a v předsálí klubu srotit více než několik málo lidí, rodily se obavy, jestli rychle nabyvší rozruch kolem Soap&Skin stejně tak rychle neopadává. Obavy se rozplynuly a během následující hodiny, než se začalo pouštět do sálu, se prostory rychle naplnily. Čekání je otravné, tak si ho krátím fantazírováním o tom, kterak Anja masturbuje v backstage, a studiem typologie přítomného diváctva. Dorazila nesourodá směska hipsterů, kteří se přišli pochlubit novou patkou a obroučkami, puberťaček, fotrů, Rakušanů a několika nápadně starých lidí. S tričkem Slayer si tu připadám drobet nesvůj, ale Brno je přátelské a multi-kulti friendly město, nikdo se tu na mě nemračí, a tak se kolem deváté odebírám do sálu, kvůli dnešnímu koncertu speciálně upravenému tak, aby se docílilo co nejinkoustovější tmy. Celý prostor je důkladně zakrytý matnou látkou, na strop přibyly bodové reflektory. Anja nás napíná, vypadá to na drobné technické potíže, po pódiu pobíhá technik a cosi řeší. Mezitím se z reproduktorů linou nevydané či dost radikálně remixované nahrávky. Nic, z čeho by se dalo vyčíst její další hudební směřování, každopádně dost záživný poslech. Hlavně skladbu s decentní basovou a kytarovou linkou a nezvykle apatickým zpěvem bych si dal znova.
Netrvá to dlouho a pódium se za tónů industriální Deathmental halí do kouře a z něj vylézá Anja, bez nějakých gest přistoupí k mikrofonu a spustí. Ale hned ze začátku je něco špatně. Nebo spíš jinak. Skladbu jsem slyšel tisíckrát, při poslechu ze sluchátek zadupávává do země. Od jejího živého přednesu jsem čekal ještě intenzivnější zážitek, jenže on ne a ne přijít. Chyba byla především v nápadně nízké hlasitosti, při ní se zadupává těžko, a své dodal i element neživosti produkce, kdy 90 procent zvuku, včetně většiny vokálů, znělo z half-playbacku.
Při následujícím bloku zhruba sedmi skladeb, teď už podaných v sedě od piána, už bylo lépe. Pár slov ke zpěvu. Především, Anja při něm vypadá tak krásně, až to hezké není. Za druhé, brněnský koncert ji zastihl ve znamenité hlasové i intonační kondici. K některým skladbám si Anja přizvala druhou vokalistku, s níž si vystřihla opravdu pěkné dvojhlasy (zejména při těch v Cynthia naskakovala husina). Co mě ale zarazilo, to byl tón vystoupení. V Trymově reportu z pražské Archy se píše o nervní atmosféře, vyhrocených emocích. Ano, odehrálo se nějaké to přerušení skladby, pofňukání si, a následné rozpačité pokračování (Vater), ale jinak se vystoupení neslo veskrze v civilním duchu. Anja dokonce mimořádně disciplinované publikum (tleskalo se vždy až po doznění posledního tónu, zato silně a dlouze) tu a tam odměnila širokým úsměvem a potleskem. Při coveru She's Crazy došlo k vzájemnému rozesmívaní s hostující zpěvačkou. Ne, tohle není ta stejná Anja jako před půl rokem. Tahle je vyrovnanější. Arteterapie zřejmě zabrala.
Tišší první třetina koncertu se nakonec ukázala být záměrem, koncert gradoval nejen dramaturgií, ale i hlasitostí a změnami nasvícení scény. Decentní světelné kužely vystřídalo na prostřední část koncertu červené světlo, to zase efektní reflektory při The Sun. Nejkontroverznější rys koncertu, absenci orchestru, nakonec výrazněji odnesla jen Marche Funébre, kde je to křoví potřeba k navození výpravné atmosféry. Vrcholem devadesátiminutového setu se díky promyšlené a vypointované dramaturgii stala následující, nealbová Sugarbread, emoční inferno, při kterém ani nevadilo, že Anja neprožívá, ale hraje roli.
Nakonec jsem dostal něco trochu jiného, než pro co jsem si přišel. Před časem jsem tu v diskusi napsal "Anička Plašková seřve Flédu a já budu konečně u toho." Anička místo seřvání Flédě "jen" zazpívala a na cestu domů publiku přibalila místo depresí a pocitů "z hloubi ženy" jen dobrý dojem z povedeného koncertu. Nepochopte mě špatně, bylo to pořád velmi silné, ale když já chtěl spíš ty deprese...
Soap&Skin, sólový projekt dvaadvacetileté Rakušanky Anji Plashg, experimentální melancholická pianová hudba kombinovaná s agresivními industriálními prvky a atmosférou, která - eufemisticky řečeno - nemá zrovna příliš blízko k optimismu či psychické vyrovnanosti. Jak již bylo řečeno, znalost studiové tvorby, u které se zdá být kladen důraz spíše na teskné, pomalejší skladby, nemůže posluchače jakkoli připravit na to, co mu bude servírováno na živém vystoupení. Oproti deskám totiž dominantu živých vystoupení tvoří naopak skladby agresivní, agonicky intenzivní masakr, svržený na nic netušící prvonávštěvníky drtivou silou parního válce. Což je přesně to, co jsem zažil na koncertě v březnu tohoto roku. A soudě podle posvátného ticha, které v pražské Arše tenkrát během koncertu nastalo, předpokládám, že jsem zdaleka nebyl jediný.
Do březnového koncertu byl pro mě Soap&Skin jenom jeden z několika oblíbených projektů, uspokojujících moje hudebně-depresivní choutky. Živé vystoupení ovšem - navrch ke své vlastní neuvěřitelné síle a sugestivnosti - se nejspíš ještě muselo trefit do ideálního rozpoložení a zahrát na ty správné struny. Výsledkem čehož mě koncert ovlivnil do takové míry, že jsem z divadla odešel téměř platonicky zamilován a ještě další týden otřepával zbytky tísnivého psychického rozpoložení, do kterého mě ta bláznivá ženská uvrhla. A protože trpím jistou formou duševního masochizmu, vnímal jsem tento vpravdě intenzivní zážitek veskrze pozitivně, a prahnul po tom prožít si ho znova. Nějakou dobu jsem si pohrával s myšlenkou návštěvy nějakého vystoupení v zahraničí a ve chvíli, kdy se ke mně dostala informace, že si v naší domovině Anja návštěvu v září zopakuje, bylo jasno, že tam budu, ať se děje co chce, Brno neBrno :)
Dá se říct, že vystoupení Soap&Skin se pohybuje přesně na té hranici mezi uměním a šílenstvím, kdy člověk neví, jestli obdivovat, anebo už spíš soucítit - nicméně je neuvěřitelně strhující to pozorovat a poslouchat. Z objektivního hlediska bylo vystoupení v brněnské Flédě velmi podobné tomu, co jsme o pár měsíců dřív měli možnost vidět v matičce měst. Anja křičela, sténala, svíjela se a šila sebou s o nic menší intenzitou a přesvědčivostí i tentokrát. Podobnost obou koncertů mě až nakazila lehkou pochybností, zda přece jenom nejde o dokonale promyšlené a vykonstruované divadlo, které se spontánním vyjádřením emoce nemá zase tolik společného. Spíše se mi ale příčí věřit tomu, že takhle přesvědčivě plachou mimiku, křečovité pohyby vzbuzující pocit, že se díváte na uprchlého léčence, a vůbec celkový projev je kdokoli schopný účelově simulovat.
Možná už z paměti nevydoluju přesné pořadí skladeb brněnského vystoupení, a tak si jako tahák beru setlist z posledního vystoupení v Itálii, který se jeví dost podobně.
Začalo se otevírací klasikou Deathmental, jednou z těch rychlejších industriálních skladeb z posledního EP, která sice možná nažhavila posluchače, zdaleka je ale nepřipravila na nářez čekající je v druhé půlce vystoupení. Hned po skončení skladby si zpěvačka na chvilku odskočila do backstage a k překvapení všech na pódium přivedla neznámou světlovlasou dívku, věkově od pohledu odhadem okolo šestnácti let, postavila ji před druhý mikrofon a nechala se od ní v několika následujících skladbách střídavě doprovázet zpěvem. Během zběžného hledání internetem se mi zatím nepodařilo zjistit, o koho se jedná, eventuálně jaká je její spojitost s Anjou. Moje dojmy z doprovodného zpěvu byly zprvu poněkud rozpačité, jak se však dostalo k intenzivnějším skladbám a vyšším polohám, kooperace obou hlasů - každého zpívajícího trochu jinak, a přesto souznících - chvílemi vygradovala do momentů, kdy mrazení v zádech přecházelo téměř až do pocitů a vjemů, které obyčejně přivozují snad pouze psychedelika. Což je mimochodem něco, co jsem zažil - ať už v Praze nebo v Brně - doposud pouze na koncertě Soap&Skin.
Po přivedení blondýnky na pódium Anja za jejího doprovodu zasedla za piano a zpomalila zasněnou Cradlesong. Další na řadu přišla Big Hands Nail Down, zavírající skladba EP Narrow, a zároveň jedna z dalších spíše elektronických a dynamičtějších skladeb. Osobně konkrétně tenhle kousek preferuji spíš z alba, přijde mi, že její výrazné pozitivum je jakási cinematičnost, kterou jí možná živá interpretace trochu ubrala. Další na řadu přišla bezvýchodná Cynthia, první skladba večera z předchozího alba Lovetune for Vacuum. Následující bolavou Brother of Sleep, která mimochodem patří k mým nejoblíbenějším, Anja v závěru obohatila - v konečné pasáži spustila něco, co se při nejlepší snaze dá popsat snad jenom jako bolestivé, vysoko položené, harmonické vytí. Pro mě první moment koncertu, kdy se dostavilo staré známé mrazení v zádech, tohle místo patřilo určitě k těm nejsilnějším. Dramatická Thanatos nezklamala, ale taky asi ničím úplně nevyčnívala, zato rezignovaná a utrápená Fall Folliage byla zpracovaná velmi působivě a rozhodně dojem zanechala.
Zásadní obrat nastal příchodem Meltdown, předělávky od Clinta Mansella, kterou mimojiné lze v originálu slyšet i ve slavném soundtracku k Requiem for a Dream. Disharmonická, tvrdá a zrychlující se industriální skladba podporovaná frenetickým pulzováním basových kláves Anjina piana, za rudého podsvětlení v celém svém průběhu gradovala, až vygradovala do absolutního chaosu, kdy Anja už pouze namátkově bušila do nebohého nástroje. Srdce až do krku pak pravděpodobně vyskočilo minimálně prvním dvěma řadám, když s posledním úderem oddělujícím od ticha se Anja zničehonic doslova vymrštila od piana a děsivým pohybem skočila na podium směrem k publiku s nepříčetným výrazem ve tváři a dopadla na všechny čtyři. Hned potom, co osazenstvo chytilo dech, vypukl prozatím asi největší aplaus večera.
Na italském playlistu se dále pohybuje Spiracle, kterou jsem doteď považoval jako takovou koncertní stálici. Pokud mě ale zrovna nepostihl výpadek vědomí, nevybavuji si, že bychom ji v Brně slyšeli. Možná se ohrála. Následující Voyage, Voyage už vynechána nebyla a zklamat tohle originální melancholické pojetí původně taneční skladby snad ani nemůže. Obzvlášť v refrénu s příchodem smyčcového doprovodu nezůstane jedno oko suché. Dále přišla skladba Lost, u jejíhož textu se dá předpokládat reference na úmrtí Anjina otce, což je vůbec téma, které pravděpodobně výrazně ovlivnilo celé EP Narrow, nicméně pouze v této skladbě se zdá být transparentní. Paradoxně navzdory tématice se mi Lost hudebně jeví jako jedna z nejpozitivněji znějících skladeb od Soap&Skin vůbec.
Následující skladba se také lišila od italského playlistu, ačkoliv vtipně - zdá se, že Anja si překvapivě oblíbila legendární americký popband Kelly Family. Respektive tohle je pouze spekulace, každopádně faktem je, že jak v Itálii, tak u nás, se v tomto momentu objevila jejich coververze; takže zatímco Italové si užívali předělávku megahitu An Angel, v podání Soap&Skin pojmenovaný Danja, ve Flédě jsme slyšeli skladbu o trochu méně známější - She’s Crazy. Jakkoli se dle mého názoru hudebně do sortimentu Soap&Skin příliš nehodí, nutno uznat, že v textu se pár důvodů pro tenhle výběr najde. On ostatně už titulek dává jisté indicie. Zde byla také asi nejvýrazněji znát doprovodná zpěvačka.
Následující The Sun s vycházejícím oranžovým reflektorem za Anjinými zády mě nepřestává omračovat ani z Youtube, takže asi netřeba popisovat, jak epický zážitek to naživo opět byl. Poté přišla Vater, jediná skladba Soap&Skin v němčině. Uprostřed se bohužel přihodilo malé zaškobrtnutí, které asi donutilo Anju opakovat celou pasáž (pakliže ovšem nešlo o umělecký záměr, který jsem prostě nepochopil), myslím, že to ale nikomu vyloženě nevadilo. Po Vater se mince opět otočila, Anja opustila piano a přišla chvíle pro nejtvrdší část večera. Rytmické šílenství započalo rozšířenou koncertní verzí Marche Funèbre. Oproti Arše jsem nyní stál podstatně blíž pódiu, takže jsem měl daleko lepší výhled na její děsivé taneční kreace. Tohle opravdu nemá s duševním zdravím pranic společného. Když se pak ještě přidalo ještě o trochu drsnější Sugarbread, z křehké nesmělé holčičky za pianem byl najednou agonicky se svíjející a nepříčetně řvoucí šílenec. Co si budeme nalhávat, tohle je ta Soap&Skin, díky které jsme na začátku března vycházeli z Archy s hubou dokořán.
Jakmile dozněly poslední tóny šílenství, odběhla Anja opět do zákulisí, a nechala se vyvolat zpět až potleskem, aby se rozloučila poslední skladbou, coverem The End původně od The Doors, což hodnotím jako velmi zajímavý výběr. Dlouhá, rozmanitá a dramatická skladba. Osobně mě ale trochu zamrzelo, že stejně jako v Arše neskončila songem Born to Lose, který mě svojí intenzitou tenkrát naprosto rozdrtil a nasadil třešničku na ten dort splínu a zasněnosti, co jsem si v březnu odnesl v batůžku domů. Člověk ale nemůže chtít všechno.
Jak už jsem napsal, co se týče objektivního hodnocení, jevil se mi výkon Soap&Skin kvalitativně srovnatelný s vystoupením pražským. Na koncertě ve Flédě se ale bohužel vyskytlo několik faktorů, které mi asi trochu zabránily odnést si tak výrazný zážitek, jako napoprvé v Praze. První věc, která mě vyloženě nenaladila dobře, bylo opravdu dlouhé čekání. Začátek koncertu byl ohlášen na dvacátou hodinu, ale začalo se hrát až po půl desáté. S přičtením faktu, že jsem na místě byl ještě o půl hodiny dřív, to pro mě znamenalo více než dvouhodinové čekání; to nepotěší, obzvlášť čekáte-li v klubu, kde jste sám a vůbec nikoho neznáte.
Dále - zatímco Archa je divadlo a všichni, anebo alespoň většina hostů, na koncertu seděli, sál ve Flédě nedisponuje žádnými místy k sezení, a tak se všichni mačkali u pódia. Což s sebou samozřejmě přineslo klasické koncertní neduhy jako vrážející lidi potřebující nutně projít a hlasitě se bavící burany. A tohle jsem zrovna u Soap&Skin nesl fakt těžce, nějak konzistentně se soustředit na skladbu bylo místy skoro nemožné. Tatam byla nebeská audience z Archy, kde od začátku do konce všichni seděli jako přikovaní a nikdo si netroufl ani pípnout. Musím říct, že osobně mi proto přijde formálnější prostředí pro koncert Soap&Skin jako daleko lepší volba.
Tak jako tak, pozitiva vystoupení převážila negativa, stále to bylo jednoznačně jedno z nejvíc strhujících vystoupení, které jsem měl kdy možnost vidět. Anja Plashg má snad koncert od koncertu silnější a sebejistější hlas, takže se do budoucna určitě je na co těšit.