Login Search
Vienna Metal Meeting 2019

Vienna Metal Meeting 2019

  • kdy: 11. květen 2019
  • kde: Rakousko, Vídeň, Arena Wien

Skvělý festival s profi organizací a pestrou škálou metalových kapel od power, death a black metalu po post-metal a alternativu.

Po velmi vydařeném večeru se Swallow the Sun, Oceans of Slumber a Aeonian Sorrow následoval festival Vienna Metal Meeting, který se konal v Arena Wien. Po pro mé životní funkce důležité kávě a jídle jsme se dopravili k objektu, ale bohužel jsme nestihli podpořit slovenské dark metalisty Doomas. Ihned po prošacování a vyřízení vstupu jsme poznali lákadla celého areálu, který svým vzhledem a atmosférou dokonale ladil k veselici tohoto ražení.

Celé místo má oldschoolový nádech. Posprejované stěny, budovy připomínající nějakou prastarou továrnu. Byl jsem z toho prostě nadšený. Velké pódium mi evokovalo plac na Metalfestu – tedy mírný svah až k rovině před pódiem, což umožnilo skvělou viditelnost i z konce řad. Sál s vnitřním pódiem byl jen kousek od venkovního placu, dalo se tam dostat velmi snadno díky přehlednosti komplexu. Ani já jsem napoprvé neměl problém, a to nemám příliš dobré orientační schopnosti. Při cestě na WC člověk narazil na bohaté stanoviště s merchem a na prodejce vinylů (Slovák). Po cestě byl i jeden z barů – bylo jich po areálu více, čepovalo se rychle a i přes velký počet lidí nebyly fronty. Jednoduše řečeno, člověk při cestě narazil na všechno, vše bylo hezky po ruce, byť při procházení areálu uši trhal jakýsi kýčovitý power metal a následně nějaký příšerně nazvučený death metal, no bordel.

Naší první důležitou zastávkou byl vnitřní sál, kde měl odstartovat svůj set kůň ze stáje Art of Propaganda – Ellende. Na koncert jsem se těšil, leč jsem měl také obavy, protože nová nahrávka Lebensnehmer mi zrovna nesedla. Ellende zahráli příjemný koncert, nikoliv však strhující. Hudba Rakušáků pozvolna plynula jako mlha nad temnými lesy s čistým zvukem. Velmi jsem si užíval počínání bubeníka P. F., hrajícího dost neobvyklým způsobem – na ride hrál jako na hajtku křížením rukou. Asi nejsilnější částí koncertu byl jeho gradující závěr, kdy samotná hudba nabírala na intenzitě, jak co se atmosféry týče, tak nástrojů a projevu hudebníků.

A zůstalo se uvnitř. Pódium totiž patřilo rakouským Our Survival Depends on Us. Kapela se prezentuje jako doom/sludge, ale to, co se linulo z pódia, mi připomínalo fúzi francouzského black metalu a blues. Bluesové vyhrávky byly nejsilnější zbraní Our Survival Depends on Us, především díky Muchovi, který se jevil jako vemi talentovaný kytarista. Naopak jako zpěvák byl podprůměrný a spíše svým hlubším BM vokálem celkový dojem kazil. Měl jsem pocit, že v rámci black metalu kapela neměla co nabídnout. Naopak v bluesových rozvolněných vybrnkávačkách měl člověk pocit přítomnosti halucinogenních látek v krvi a následné odplouvání z reality k pestrobarevným galaxiím.

Nechápu lidi tvrdící, že Rotting Christ jsou naživo nuda. Nová deskaHeretics je šleha a naživo Řekové potěšili energickou a zároveň atmosferickou dávkou melodického (black) metalu. Atmosféru kapela tvořila temnými chorály a sbory, Themis Tolis za svou bicí soupravou udával tempo s naprostou přesností jako při válečném pochodu. Bylo mi vlastně jedno, co se hraje – energie byla mocná a heroická atmosféra tak silná, že jsem se nechal unést všemi těmi pro kapelu typickými riffy i Sakisovým snadno rozpoznatelným skřehotem a štěkotem. Kromě toho, Sakis sám o sobě dovedl strhnout dav svým burcováním a potvrdil své charisma. Skutečně impozantní, ale museli jsme vystoupení nechat být, neboť na vnitřním pódiu se měla uskutečnit temná mše v podobě belgické Amenry, což pro mě byl i důvod návštěvy festivalu.

Nebyl problém se na Amenra dostat do první řady, dav totiž rapidně houstl až těsně před začátkem rituálu. Začátek patřil skladbě Boden z desky Mass V. Po ambientním intru s cinkáním Colina i bubeníka kovovými perkusemi nás zavalila masivní vlna zničujících kytarových hradeb a maniakálních vokálů Colina s doprovodem vůně kadidla pro navození mimotělního zážitku. Intenzita zpěvákova přednesu se sloučila s nevydržitelnou silou chladných a surových kytar. Byl jsem v naprosté extázi ze zničující intenzity koncertu. Největší zásah přišel s Razoreater, která mě strhla na dno zhruba v polovině stopáže, kdy se Colin otočil obličejem k nám (jinak zpívá zády k publiku) a vyřval do nás totálně devastující vokální linku. Colinův scream byl místy opravdu skličující, jeho čisté polohy zase až neuvěřitelně snové. Jen mě mrzelo nezařazení mých oblíbených skladeb A Solitary Reign a Children of the Eye. Naopak potěšila Diaken či Plus près de toi (Closer to You) s hypnotickými riffy a nervními vokály. V řadách kapely se objevil mladík obsluhující baskytaru, který nahradil Levyho Seynaeva (Wiegedood). Nutno podotknout, že do řad Amenry sedl takovým způsobem, až bych si myslel, že je jejím členem už pěknou řádku let. Do tlustých strun bušil s obrovskou vervou. Amenra si dává na svých koncertech záležet a vše je dokonale propracované. Myslím tím způsob, jak dosáhnout zničujícího zvuku, Colin a jeho vokální technika, jeho koncentrované pohyby a temně obrazová projekce s reflektory na pódiu a osvětlením.

A spustil se déšť, který dokonale ladil k vystoupení islandské klasiky Sólstafir, kterou jsme odsledovali z kopečku v zadních řadách. Islanďané zahráli příjemný a pozitivní set s live záskokem na postu baskytaristy. Sólstafir jsem viděl poprvé, a tak jsem si zajásal u provařené Fjara. Hrálo se samozřejmně i z posledního alba Berdreyminn, které nemám tolik zažité a nemám k němu tak srdcový vztah jako k deskám starším, ale naživo to fungovalo. Z alba Ótta mě potěšila titulní věc, ta u mě zahrála snad na více emocí než samotná Fjara. Přišlo mi, že frontman kapely Aðalbjörn Tryggvason do svých zpěvových linek dával trošku více naléhavosti. Chladivý déšť zaléval plac za doprovodu rockových psychedelií a evokoval mi islandské pobřeží. Bohužel se ale počasí začalo rapidně horšit, a to doprovázely technické problémy ze strany Opeth.

První setkání s Opeth po mnoha letech nemohlo skončit jinak než nadšením. Současná tvář legendárních Švédů mi nevyhovuje. Naživo mě však bavilo úplně všechno, co ze sebe osobitý a charismatický Mikael Åkerfeldt se spoluhráči dostal. Dlouhá léta zkušeností, nadhledu a pravého muzikanství – to bylo důvodem geniálně odehraného koncertu. Nádherný zpěv bez jediné chyby či zaváhání kouzlil různé barvy křehkých a pozitivně odzbrojujících nálad, atmosféra 70. let byla nasáklá v každé písni a mistrovské hráčství Åkessona zrovna tak. Tento bubenický mistr je jako stroj, a jeho hru jsem naprosto žral. Spíše zpěvnou náladu vystoupení brzy zahalila temnějším odstínemGhost Reveries, při které mě zasáhla těžká nostalgie. Hluboký a démonický growl s ponurými kytarovými strukturami ještě více rozbouřil běsnící počasí, nebo to tak spíše jen vypadalo. To ale bylo po chvíli už neúnosné, a tak jsme utíkali k vnitřnímu pódiu…

Tam probíhal spirituální rituál Urfaust. Nizozemské duo už dávno nehraje black metal, spíše se oddává spirituálnímu putování v naddimenzionálních světech formou hypnotických zvuků. Seance Urfaust mě příliš nenadchla. Přitom jsem ale nemohl odejít a přestat sledovat počínání dvojice. Měl jsem pocit, že se nemohu napojit na tvořenou a pečlivě budovanou atmosféru. Kdybych set sledoval od jeho začátku, jistě by byl prožitek hlubší. Musím ale uznat, že momentální produkce Urfaust je opravdu zmrazující. Celé představení bylo monotónní, pořád stejné, jenže právě takhle to fungovalo. Čisté rituální zpěvy IX, podpořené tajemným závojem melodií jeho kytary, byly jednoduše znehybňující. Co mě ale zaujalo nejvíce, byl bubeník VRDRBR, který i po mnoho minut držel stejný rytmus s absolutní přesností. Kromě toho zvládal být i dobrým showmanem, na jehož parádičky (například hra ve stoje) byla radost se dívat.

Únava se za ty tři dny nahromadila, záda a nohy bolely a počasí si vzalo svou daň na promoklém oblečení, tudíž jsme se celí promrzlí odebrali směrem k metru a zbylé kapely Secrets of the Moon, Necrophobic a nevím přesně co ještě, jsme nechali za sebou. Vienna Metal Meeting je skvělý festival s profesionální organizací a pestrou škálou metalových kapel, od power, death a black metalu po post-metal a alternativu. Mohu jen doporučit.