Jako není tohle EPko zlý. Akorát prostě mě už tenhle neuro-disharmo-diso worship míjí. Mám-li být přesný, to, co je Inside Shells, je vlastně hudební hnus a muzika na vyhánění nechtěných hlodavců z maštale.

Pokud někdo má rád nové kapely jako Chaos Motion, Geryon nebo třeba Coma Cluster Void a samozřejmě Baring Teeth či Pyrrhon, určitě bude jásat a bude šílenou Evilyn v ďábelském tanečku protáčet furt dokola. Nemůžu říct, že by tu chyběla struktura, nemůžu říct, že by tu nebylo se čeho chytit, akorát se mi dnes už tyhle ad absurdum-Gorguts (Obscura) kapely poslouchají strašně těžce. Musím se totiž fakt soustředit a žere mi hodně sil, abych si atonální a takhle bolestnou muziku užil. Jasnější a údernější motiv, který by mě oslovil, zaujal a donutil se na hudbu jako na hudbu a ne jako tok nespoutaných myšlenek z mysli masového vraha soustředit, tak většinou hledám. Toto se nejvíc povedlo asi ve druhé Spires a poslední Embers Burn, kde ze skřípání lezou srozumitelnější motivy i samy, v titulní Inside Shells (to je až hitovka) je pak dokonce ke slyšení něco jako neurotická Pantera (southern groove). Víc poslechů je samozřejmě ku prospěchu, pak z EP, jak píše Vaněna, krásně leze vliv old school deathu ze strých alb Gorguts, Immo nebo i Suffo.

Má-li tu někdo na podobné chlívy dostatečně silné nervové spoje, Inside Shells doporučuju už jen proto, že za Evilyn stojí Anthony Lipari z disharmorchestru Thoren (na začátku jej však zakládal s Jeannem Striederem z Coma Cluster Void, který na EP už participuje pouze jako: grafik, míchač, másterař, částečný aranžér a reampingař – není toho zrovna málo :)) a Lee Fisher, ex-bubeník Psyopus. Pokud se „uvnitř skořápek“ neztratíte, třeba z toho ani vejce porodíte, já i přes těch několik poslechů však stále přemýšlím, kdo a především k čemu si podobnou antihudbu (čti výplach) pustí. Disonance totiž není zrovna muzika k tanci, na oslavu, do auta, k práci, neřku-li k odpočinku.