Login Search

bizz - profil nenalikován


Poslední dobou jedeš :)
Jinak se teda přiznám, že osobně jsem si našel čas to celé pustit jen jednou. Ta délka je fakt brutální a nechce se mi to poslouchat ""jen tak. Ten první poslech mě teda bavil, ale dělat z toho bm album roku, to úplně nevím. Ale asi to chce správné rozložení k tomu si to pořádně vychutnat.

Předchozí nahrávky Lychgate mi z nějakého důvodu nesedly, ale tohle EP se mi líbí fakt hodně. Na Bardu je s kapelou fajn rozhovor pokud ho náhodou někdo ještě nečetl.

www.bardomethodology.com/articles/2019/10/02/lychgate-interview/

Jak jsem zmiňoval ty Clawfinger u Oranssi Pazuzu, schválně si srovnejte třeba Two Steps Away od C. s Kuulen ääniä maan alta - hlavně jak nastoupí kytary ve 2:43 - jak už zvuk kytar samotných, tak ty postupy, C. to hrajou svižněji, ale myslím, že tam tu podobnost nelze neslyšet :)

A teď si představte, že takový varhany mívají až 61 kláves. To je hnedle 61 black metalovejch kapel.

Na Lychgate je nejlepší, že jako jedna z hrozně mála kapel umí do extrémního metalu zapojit klávesy, a to hned natolik složitý a náročný nástroj, jako jsou varhany. 99,9% tvrdých metalů by si s tím neporadilo ani z desetiny tak. Většinou tohle končí u nějakýho intra/intermezza, případně ty klávesový nástroje jedou primitivní kvazi-sopránovou linku (klasicky v black metalu). Tady je to fakt zažraný přímo do jádra muziky jak žíravina, a jak se v recenzi dobře poznamenává - často to spíš přidává na chaosu a bouřlivosti než že by to zjemňovalo, jak bývá obvyklý. Je vidět, že chlapi fakt o muzice přemýšlejí a umějí o ní přemýšlet.

Já bych řekl že je v tom taková rezignace, možná to smíření (se zánikem, konečností...) je správný slovo. Souhlasím, že na Destroyers to bylo víc takový to "bouře a vzdor", víc o zápasu, rozervanosti. V mých představách by ideální deska Ulcerate byla taková, která by spojila nasypanost EIF s intenzivní atmosférou Destroyers a skladatelským přehledem téhle letošní desky... ale to už se asi nestane. :))

   Franta N.: Vážnost, beznaděj.   

Beznaděj byla spíš cítit na Destroyers, možná i na Vermis víc, tady už ta negace není tak fatální, ten smutek je tu daleko smířlivější, "příjemnější", míň odtažitosti a chladu. I nějaká ta právě naděje by se tam cítit dala... a že by to bylo "vážnější" než předchozí desky bych taky neřekl.

Ten jejich koncert, OP, ve futuru byl sueper, já teda postupem večera byl čímdál tim víc v močálu, ale o to víc to makalo, jak Prchal před volbama, takže doufam že ten koncert na podzim vyjde.

každý správný worshiper hodnotí zásadně 33/10 neasi :D

Oranssi Pazuzu jsem nikdy nepochopil, asi to je tím, že jsem nikdy neměl finské muchomůrky. :)) Ulcerate se definitivně stali "smutno-metalovou" kapelou, vysloveně agresivních momentů už je na desce jen pár. Což mi nijak nevadí, prostě je to o něčem trochu jiným a je to super. Vážnost, beznaděj. Mimochodem, přesto že to dost lidí označuje za zmelodičtění, zpřístupnění apod. (což je asi pravda), už jsem zase zachytil i hemzy ve stylu "dyť to nemá melodii ani riffy, jenom nějaký divný hučení, bléééé…". Tzn. zas tak přístupný to asi nebude. :) Hodně to střídám s Defeated Sanity, kteří šlapou "jak sviňa", jen mi tam trochu chybí (zase a opět) konzistence. Chtělo by to o trochu míň hraní si a o trochu víc síry a bylo by to geniální. Ale i tak mě to baví.