Login Search
KAYO DOT - Blasphemy

KAYO DOT - Blasphemy

Autor: 81 Uživatelé: -

Nejméně novátorská a překvapivá, ale i nejchytlavější a nejpřístupnější deska Kayo Dot, kompozičně stále silná a zajímavá.

Kayo DotPro drtivou většinu desek Kayo Dot byl mj. typický značný posun do jiných hudebních končin, k novému výrazu oproti předešlé tvorbě. Poprvé jsem částečně nabyl dojmu, že tomu tak úplně není u Hubardo (je ostudné, že na Marastu recenze téhle geniální, možná i nejsilnější desky cca poslední dekády chybí… já vím, taky jsem jí nenapsal, no jo). U Blasphemy je ovšem tenhle dojem ještě o dost silnější. Hudba na letošní desce do značné míry působí jako kombinace elementů - výrazových prostředků - předchozích čtyř nahrávek. Kupříkladu The Something Opal, nebo Blasphemy: A Prophecy ušislyšně navazuje na progresivní gothic rock z Coffins on Io, (post-)blackmetalové riffy Midnight Mystic Rise and Fall a An Eye for a Lie dávají vzpomenout na Gamma Knife (nebo i Hubardo), k některým klidnějším, ale i metalovějším pasážím by se dala najít analogie třeba na Hubardo (i jinde). Přestože je novinka oproti Plastic House on Base of Sky výrazně kytarovější, synťáků je zde pořád dost a třeba v Turbine, Hook and Haul mají stále hlavní slovo (nutno dodat, že oproti předchůdci mi tu více sedí jejich zvukové barvy), a i některé postupy mohou Plastic House… připomenout (mj. v An Eye for a Lie). Stále mi však nepřijde, že by se Driver nějak opravdu výrazně (!) opakoval, či se snad vyloženě vykrádal. Jde zkrátka o jeho typický skladatelský rukopis a zmíněné podobnosti jsou spíše povrchního, formálního rázu (což vynikne zvláště při přímém srovnání). Jak po kompoziční, tak zvukové stránce je to prostě opět (trochu?) jiné. Jedná se však jednoznačně o nejméně překvapivou a novátorskou desku Kayo Dot.

Naopak silnou stránkou Blasphemy je její hitovost a (relativní) přístupnost (sic!). Snadné vstřebatelnosti napomáhá i (většinou) kratší stopáž skladeb a hlavně jde zatím nejspíš o nejchytlavější nahrávku KD, nebo je v tomto ohledu minimálně rovnocenná Coffins on Io. Podobně jako u ní se tu často stává vedoucím instrumentem zpěv a některé Driverovy vokální linky jsou opravdu velmi silné až strhující. Toby je pěvecky snad ještě suverénnější než kdy předtím a dojde i na pár poloh, které jsem u něho dříve asi ještě neslyšel (mj. vokodér a rap v An Eye…). S mírnou nadsázkou se dá říci, že je to takový (tu více, tu méně) tvrdý pop, který ale stále mainstreamová rádia hrát nemohou. Jsou to přece jen Kayo Dot, pořád je zde dostatek oné snové, surreálné atmosféry, dávka „podivnosti“ a přestože jde v kontextu kapely o jednodušší desku, většina skladeb je kompozičně dostatečně zajímavá a propracovaná, a i po 25+ posleších mě tu občas něco překvapí. Navzdory oné přístupnosti atd. je to i deska neobyčejně trvanlivá, jen největší hity The Something Opal a Blasphemy: A Prophecy se (přirozeně) časem (trochu) oposlouchají.

Kayo DotPodobně jako Hubardo je Blasphemy koncepčně provázána texty Jamese Byrona. Básnicky bohatě obrazotvorný příběh plný magických symbolů, vypráví o chamtivosti tří hlavních postav, které nakonec zničí poklad, po kterém baží – spící dívka s tajemnou silou zvanou Blasphemy. A jako u Hubardo oceňuji, že je ona „příběhovost“ a provázanost cítit i v hudbě na celé ploše alba. Jen chválu zaslouží i zvuková stránka – vrátit se ke spolupráci s Randallem Dunnem byl rozhodně správný tah. Zvláště přirozený zvuk bicích je po tom umělém (byť koncepčně pochopitelném) na předchozí desce pastvou pro uši (a kopáky nečvachtají!). S bicími souvisí i jedna personální změna – Keitha Abramse, který v KD působil od Gamma Knife, vystřídali pánové hned dva – Leo Didkovsky (mj. Liturgy) a Philip Price. Z desky se mi ani většinou nezdá, že by tam byli dva bubeníci opravdu nutní (jen místy), ale to se ještě asi uvidí naživo – kapela dle všeho momentálně koncertuje s oběma (což si mimochodem Driver vyzkoušel v jiném kontextu už před 2 lety v Krakově). Tak či onak – rytmy jsou v řadě pasáží opět správně svérázné, komplexní a oba bubeníci hrají skvěle.

Skuhrání, že by bylo fajn, aby se Driver posunul od gothic rocku (a popu i metalu) k něčemu odvážnějšímu, experimentálnějšímu, méně uchopitelnému apod. je sice pochopitelné a částečně s ním souhlasím, ale stejně jsem za tuhle desku moc rád. Žádnou jinou jsem letos nesjížděl tak často a snad jen s výjimkou Esoteric mi žádná jiná nepřišla až takhle silná.