Login Search
ROSETTA - Terra Sola

ROSETTA - Terra Sola

Autor: 70 Uživatelé: -

EP je uzavření jednoho cyklu filadelfské žánrové stálice a započetí cyklu nového. Byla by chyba si ho nevšímat.

RosettaRosetta je typický příklad kreativní kapely, která se nijak neomezuje. Minulý rok uznávaní post-metalisté z americké Filadelfie vydali nový matroš o třech skladbách, který byl zcela spontánně složen v tourbusu na cestách po světě. Jelikož byli s výsledkem spokojeni, rozhodli se jej vydat vlastními silami pouze na Bandcampu. Terra Sola je dále k poslechu na YouTube a Spotify. Pelagic Records se ale nakonec chopili i vinylového vydání, které vypadá, jak jinak u tohoto labelu, prostě úchvatně. Sami hudebníci proces tvoření okomentovali tak, že jejich hudba pro Terra Sola prostě začala žít vlastním životem.

Jak sama Rosetta uvedla na svém Facebooku, nešlo o experimenty jako v případě ambientního mini-alba Sower of Wind a ani o lo-fi přístup. Terra Sola je takovým bonusem pro jejich fanoušky. Nic překvapivého, nic, co by mohlo zaujmout veřejnost mimo fans Rosetta, a vlastně to ani není nějak závratně výraznější než předešlá studiová práce kapely. Má jít o takové shrnutí pouti filadelfské žánrové stálice, uzavření jednoho cyklu a započetí cyklu nového. Prostě se tu Terra Sola zcela nečekaně ocitla. Proč o tom tedy psát? Protože i tak jde o prvotřídní kvalitu, která určitě stojí za poslech a byla by chyba si toho nevšímat.

Terra Sola kovově tepe, ubylo zastřenosti, komornosti a s tím i „alcestovké“ snovosti Utopioid. Zvukově se tedy vracíme spíše ke Quintessential Ephemera, možná i hlouběji do historie, ale s trochu větší tvrdostí. Nechci ale tvrdit, že to žádnou atmosféru nemá. Osobně mi třeba Rosetta naladěním evokuje léto, slunečné dny. Vždycky si kluky nejradši pouštím v létě, nevím proč.

Zvuk je jedna věc a hudba je věc druhá. Eric Jernigan (City of Ships) kapelu při svém příchodu v době vydání desky Quintessential Ephemera zásadně ovlivnil. Okatěji se to však projevilo až na Utopioid. Více čistého zpěvu, více kombinování metalických ploch s progově přísnými bicími a shoegazová svobodomyslnost, díky které se kapela posunula zase o kus dál. Osobně jsem s tímto vývojem zadobře a líbí se mi to i na Terra Sola. Hned první a zároveň titulní skladba vývoj, který nastal na Utopioid, reflektuje asi nejvíce. Eric v jedenáct minut dlouhé kompozici příjemně zpívá, u toho potichu přejíždí po strunách, je to takový jemný čajíček, který si dáte v ranních hodinách po probuzení. Po chvilce klidu a rozjímání se razance v pomalém tempu stupňuje, jakoby účinkoval silný kofein, Mike Armine typicky „tlumeně“ křičí. Má to vše, co Rosetta dává vlastní ksicht.

Rosetta

Dvojka 57844 je celá nazpívaná čistě a zní, jakoby Rosetta vytáhla to nejklidnější a nejmelodičtější z Utopioid. Kytary cvrlikají, náladu to má strašně příjemnou, zase až shoegazovou. Těch šest minut uteče jako nic. Proto Rosetta žeru, ta atmoška je naprosto unikátní a hrozně pozitivní. Jo a skvěle skrytá akustika hezky „drhne podlahu“, objevil jsem ji až při finálním poslechu před dokončením recenze. Parádní práce.

Where Is Hope? je akustická kytarovka se skvělým nosným nápadem. Přidává se podkladová elektrická kytara a elektronické „ruchy“ na samotném konci. Tento zvukový koktejl opravdu baví tím, jak na sebe nabaluje takhle odlišné motivy. Je to vlastně taková balada, která se závěrem EP hodí.

Dokázal bych si v budoucnosti představit více hokusů pokusů s elektronikou, klidně i v komorním podání, stejně tak jako ústřely do pouze čistě zpívaných skladeb, i když Mike je rovněž dost podstatnou osobou, bez které by Rosetta nebyla Rosetta. Prostě ještě více popustit uzdu svobodné představivosti. Fungovalo to na Utopioid, funguje to i na tomto krátkometrážním počinu. Jen bych ještě přidal, protože v tom podle mě tkví pravá progrese.